Knapsání tohoto článku mě inspirovaly vaše odpovědi v mém zvídavém dotazníčku :-). Kdo jste ho neviděli, ptala jsem se v něm, jak po psychické stránce vnímáte svou nemoc, co byste potřebovali v oblasti psychiky a myšlení vyřešit, co vás trápí atd.
Z toho, co jste psali, mi často „vyskakovalo“ téma vděčnost. V tom smyslu, jak neskutečně byste byli vděční, kdybyste se uzdravili. Jak byste si vážili každého dne, každého okamžiku, co všechno byste začali dělat a jak byste žili…
Neumíte si představit, jak moc vám rozumím. Přesně tohle jsem často opakovala, když jsem bývala nemocná. Slova, která jste mi psali, mě hodně dojímala. Jako bych se vrátila o spoustu let zpátky.
Nemoc nepřichází jen tak
Teď, když už jsem dlouho zdravá, to vnímám ještě v jiné rovině. Měli bychom cítit vděčnost vlastně pořád. I v době, kdy jsme nemocní.
Těžší, chronická nebo opakovaná nemoc nikdy nepřijde jen tak. Vždycky s sebou nese nějaké poselství, zprávu pro nás. Je to signál, že je v našem životě, v nás samotných něco, co je potřeba změnit.
Často v sobě musíme doslova překopat hluboce uložená nastavení, zpracovat traumata z minulosti, změnit pohled na život a jednotlivé situace, změnit vnímání sebe sama…
Přijmout situaci přesně takovou, jaká je, a začít dělat změny. Ptát se, co nám má nemoc přinést, kam a proč nás má posunout. Poprosit, ať k nám všechna uvědomění „přijdou“. A být otevření naslouchat.
Kdybych tenkrát věděla…
Já jsem za dobu, kdy jsem bývala nemocná, zpětně opravdu vděčná. Jen díky tomu jsem měla šanci si uvědomit nespočet věcí. Dostala jsem příležitost se posunout, změnit svoje myšlení, pročistit si v sobě všechna ta neprospěšná přesvědčení a vzorce, kvůli kterým jsem svoje tělo udržovala pořád v nemoci.
A díky té celkové, hluboké proměně zažít o pár let později ještě tolik nádherných věcí, o kterých se mi ani nesnilo. Kdybych jen tenkrát věděla…
Netrapme se hloupostmi
Vždycky, když mě v životě potká něco nepříjemného, smutného apod., vzpomenu si na svoje tehdejší slova, jak bych byla vděčná, kdybych byla zdravá. A tak jsem :-).
Tím, co jste mi teď psali, jste mi hodně připomněli, že bychom měli být vděční za to, co máme, užívat si každý okamžik, netrápit se (kolikrát i hloupostmi), hledat si v životě co nejvíce toho hezkého. Být vděční dokonce i za nemoc a možnost díky ní něco změnit.
Kamínek vděčnosti
Já mám na nočním stolku svůj kamínek vděčnosti. Vždycky před spaním si ho vezmu do ruky a říkám si, za co jsem vděčná ten den. Zkuste to, uvidíte, jak se vaše myšlení začne postupně měnit.
Někdy budete mít třeba pocit, že za nic vděční být nemůžete, ale nevzdávejte to :-). Můžete být vděční, že máte nohy a chodíte, oči, díky kterým vidíte tolik krásného, že máte střechu nad hlavou…
Vděčníček
Ještě lepší varianta je, vést si vděčníček. Založte si nějaký sešit a každý večer do něj pište, za co jste vděční. Až vám bude ouvej, pište a pište ještě o to víc. Vymyslete toho co nejvíce. A až vám bude hodně špatně, čtěte si v něm před spaním.
Tahle metoda má obrovskou sílu, dokáže postupně programovat myšlení na prospěšné.
Tip na krásný film
Na závěr jeden tip: znáte film Pollyanna? Je volně přístupný na youtube. Malá holčička učí lidi kolem sebe hru na radost. Nebudu víc prozrazovat, koukněte na něj, je to jeden z nejhezčích filmů, co jsem kdy viděla.
Tak, jako můžeme být v každém okamžiku za něco vděční, můžeme mít v každé situaci i radost…
A o tom by měl náš život být: o vděčnosti, radosti, užívání si každé chvilky naplno.
