Podtitulek článku by mohl znít: „Máte svoje místo? Pokud ne, vymyslete si ho.“
Také se vám stává, že něco sami objevíte, začnete něco dělat svým vlastním způsobem a za čas zjistíte, že už je to dávno známá a objevená věc? Občas to tak mívám. Třeba příběh s pracovnou…
Když jsem sama sobě slíbila, že se uzdravím (o tom byl můj první článek na tomto blogu), potřebovala jsem si občas něco v klidu promyslet, na něco se zeptat sama sebe nebo vyslat otázku a počkat si na odpověď. Tak nějak podvědomě jsem ale cítila, že doma u stolu to nepůjde. Že se potřebuju na chvilku „někam uklidit“.
Odjet do lesa nebo k rybníku, kde by to bylo o moc lepší, jsem ale v tu chvíli třeba nemohla, a tak jsem si vymyslela „svoje místo“. Teprve později jsem zjistila, že je to běžně používaná metoda při meditacích, při práci s myšlenkami v hladině alfa apod.
Pokud totiž člověk „přijde na své místo“ nebo „vstoupí do pracovny“ způsobem, jaký popisuji na konci článku, jeho mozek pracuje v hladině alfa. Je to hladina, ve které jsou např. zcela běžně malé děti, nejde o žádnou hypnózu apod. – a toho se dá využít ke spoustě věcí, když víte, jak na to.
Přesněji řečeno, mám svá místa dvě.
Jedno z nich je v přírodě a „přišlo ke mně“ tak nějak samo, ani jsem ho nemusela vymýšlet.
Prostě jsem zavřela oči, zasnila se a přála si být někde na nádherném místě, kde budu mít klid na přemýšlení. A ono se objevilo. Seděla jsem nahoře na skále (miluju lezení po skalách, takže mě vůbec nepřekvapilo, že tam byly skály), na kraji sevřeného údolí. Dole tekla průzračná řeka a oba břehy tohoto údolí lemovaly vysoké skalní stěny. Bylo mi tam nádherně.
Od té doby tam „chodím“. Abyste to nepochopili špatně: nejsem při tom v žádném tranzu ani v žádné hluboké meditaci. Po absolvování kurzu práce v hladině alfa mám svou „cestu, kudy tam dojdu“, ale o tom až za chvíli :-).
Sedím na té skále vždy, když si chci například vizualizovat svá přání, podpořit vyléčení čehokoliv, optimisticky se naladit, zklidnit myšlenky nebo vyslat otázku a počkat si na odpověď.
Později jsem to ještě vytunila :-). Cítila jsem, že potřebuji ještě jedno místo. Někde, kde budu mít po ruce papíry a tužky a knížky a všechno, co si dokážu představit, co bych mohla potřebovat k vyřešení nějakého problému.
A tak jsem si vymyslela svou virtuální pracovnu – své druhé místo.
Ta už ke mně nepřišla sama od sebe. Navrhla jsem si ji a vytvořila zcela cíleně. Nachází se v domě na břehu nádherného jezera. Má celou stěnu směrem k jezeru prosklenou a jelikož vždycky, když tam jsem, je venku nádherně, mám ji roztaženou, aby do místnosti mohl vzduch.
Dovnitř jsem si „nastěhovala“ stůl, knihovnu, pohovku, skříň se spoustou šuplíků, kde se vždy objeví přesně to, co zrovna potřebuji, a také kytky a obrázky. Možnosti pracovny jsou totiž neomezené :-).
Sem občas zajdu, když potřebuji vyřešit nějaký problém. Mohu sem „pozvat“ kohokoliv chci, kdo mi může nějak pomoci nebo poradit. Listuji v knížkách a čmárám na papír.
Ne, nežiju ve virtuální realitě :-). 99,9 % svého času trávím tady a teď. Ale čas od času není vůbec špatné tuto metodu využít. Je to skvělý způsob, jak např. napomoci zhmotnění svých cílů. Namátkou několik ukázek, na co lze své místo nebo pracovnu využívat: