Nedávno se mi úplně živě vybavilo, jaký jsem kdysi mívala obrovský strach a cítila úzkost a beznaděj, když se mi dlouho nedařilo se uzdravit. A uvědomila jsem si, jak moc tyhle emoce, pokud jsou dlouhodobé, devastují naše zdraví. Jak jsem si jimi tehdy až neskutečně komplikovala své uzdravení a sama sobě házela klacky (nebo spíš pořádné klády) pod nohy.
Nechala jsem si pro jistotu udělat krevní testy na boreliózu, protože jsem klíště našla až asi po týdnu a za další týden se mi udělala výrazná skvrna. Šla jsem tam v pohodě, s vírou, že jsem zdravá, jen abych měla klid, že jsem něco „neprošvihla“.
Sestřička, která mi brala krev, ale asi myslela, že se bojím, a byla na mě strašně hodná, ptala se na podrobnosti, začala mě utěšovat, že to většinou vůbec borelióza není atd. Až mě to dojalo, že pro ni nejsem jenom další pořadové číslo na odběr, že ví, že tam lidi chodí vystrašení, nešťastní, a snaží se pro ně alespoň během té krátké vymezené doby udělat něco navíc. Děkuju, za sebe i za ostatní!
V tu chvíli jsem se přenesla o spoustu let zpátky, kdy jsem byla hodně nemocná. Tehdy jsem šla také na odběr krve, už asi po milionté. Cítila jsem úzkost, smutek, strach, že se třeba už neuzdravím… a tehdy tam byla také moc hodná sestřička, která mě utěšovala. Pověděla mi i nějaké babské rady (například převalovat olej v ústech). Byla jsem jí tak moc vděčná za těch pár povzbudivých slov…