Mít své PROČ vede k uzdravení

Ať už se chceme uzdravit nebo toužíme po čemkoliv jiném, naše cesta nikdy nebude rovná a hladká. Vždycky polezeme přes překážky a budeme zakopávat o balvany. Někdy pořádné, jindy menší, takové, které nám připomínají, že je potřeba se nevzdávat, přelézat je, odklízet z cesty a vidět za nimi zase svůj cíl.

Abychom dokázali ty klády a kameny překonat, je strašně důležité znát své PROČ. Proč je můj cíl pro mě tak důležitý? Jaký bude výsledný stav? Co mi to přinese do života? Být si vědomi naprosto jasně, proč danou věc tak moc chceme a být rozhodnutí ony překážky zvládnout a neposlouchat, co nám mozek našeptává za výmluvy a negativní myšlenky. Protože ten si jich dokáže vymyslet nepočítaně a cestu k uzdravení hodně zkomplikovat.

Tenhle článek píšu v dodávce. Jmenuje se Koloděj a na několik měsíců se mi stává parťákem, kamarádem, domovem. Plním si totiž sen. Vydala jsem se na cestu po jižní Evropě v Transitu upraveném na spaní. Už dlouho mám tuhle myšlenku v hlavě a vím, že kdybych to nepodnikla, tak toho budu jednou coby stará babička litovat, kousek mě samotné bude chybět.

Předcházely tomu dva měsíce intenzivních příprav, hledání informací, řešení elektřiny, abych mohla v autě pracovat na počítači, zařizování… a k tomu jsem se snažila rozjet online podnikání, díky kterému teď mohu pracovat třeba u moře, jako dneska. Tohle všechno dohromady způsobilo, že na konci těchto dvou měsíců jsem byla se silami úplně na dně. Fyzicky i psychicky.

Pak přišel den „D“, kdy jsem se měla rozloučit s Kačkou (dospělou dcerou), sednout do Koloděje a vyrazit. V tu chvíli jsem cítila všechno, jenom ne radost a těšení. Byla jsem tak unavená, že bych nejradši zalezla do postele a spala a spala 14 dní a v mezidobí jenom jedla.

Mozek mi našeptával: „Vždyť nikam nemusíš, proč odjíždíš, když se ti nechce? Co tam budeš dělat? Sama v autě, daleko od domova, od Kačky, pořád řešit nějaké organizační věci, shánět data na internet kvůli práci, budeš se tam akorát bát. Vykašli se na to, vždyť tě nikdo nenutí, zůstaň doma, tady máš pohodlí, klid…“

Věřte mi, že to nebylo lehké a není vůbec lehké to ani přiznat. Vždyť bych v tu chvíli měla být šťastná. Tak moc jsem pro to udělala, abych to teď konečně mohla zrealizovat. A místo toho, abych nemohla nadšením dospat, mi bylo do pláče.

Ale nakonec jsem do toho auta sedla, rozloučila se a vyrazila. Ujela jsem za dva dny asi 1500 km a za celou dobu si nepustila ani rádio. Potřebovala jsem vypnout. Přestat myslet a být v klidu. V duchu jsem měla před sebou svoje PROČ a to mi neskutečně pomáhalo. Viděla jsem se jako šťastná, odpočatá, sedící u moře a vděčná, že jsem tuhle cestu podnikla.

Moje PROČ bylo a je hodně silné. Vnímám to především jako důležitou cestu sama k sobě, jako důležité období v mém životě, zdaleka ne jenom jako „normální“ cestování. Přála bych si, aby mi moje cesta přinesla:

Začátek mé cesty nebyl zrovna lehký, ale teď už se nějaký ten čas krásně potuluju po Sardinii a na všechno, co prožiju, se zase moc těším, jako když jsem to doma u stolu vymýšlela. Chmury jsou pryč :-). Věděla jsem, že to zvládnu a že si cestu budu užívat, jen musím překonat ty počáteční překážky. Je mi jasné, že přijdou nejspíš i těžší chvíle a nebude to jenom procházka růžovým sadem, ale je to o těch klaccích a balvanech pod nohama. Chci přes ně přeskákat a posunout se v životě zase dál. 

Kdybyste se chtěli mrknout na fotky a být aspoň takhle součástí mé cesty, podívejte se na FB stránku Jaakolodej.

(v říjnu 2019 jsem se po půl roce cestování vrátila domů. Fotky, články a informace jsem kromě FB dala ještě na webové stránky www.jaakolodej.cz)

Totální beznaděj, rezignace, těžké chvíle… překážek bylo nepočítaně. Teď jsem samozřejmě v úplně jiné, mnohem snazší situaci, jsem zdravá, plním si sen a pocity, o kterých jsem psala, netrvaly vůbec dlouho. tehdy to bylo mnohem těžší. Ale princip je stejný.

A tak, jestli máte nějaké zdravotní problémy nebo řešíte jinou složitou životní situaci, uvědomte si svoje PROČ, mějte ho pořád na paměti. A zkuste se na tu věc podívat z nadhledu. Jako kdyby vás někdo vzal za límec, zvednul nahoru a řekl: „Podívej, tady jsi teď, tamhle budeš za pár měsíců a bude to dobré. Cesta mezi těmi dvěma body není rovná, ale ty všechno zvládneš. A teď jdi a vykroč po té cestě…“.

(Kdyby vás zajímal celý můj „uzdravovací“ příběh, najdete ho tady >>)

Jsem zvědavá, kam mě moje cesta obrazně i doslova zavede. Vám přeju, abyste vždycky našli odvahu se po té své cestě pustit, ať už vede kamkoliv.

Jana

P.S.: Znát své proč a pořád si ho připomínat, vidět před sebou výsledek a budoucnost, jakou chci, věřit, že je to možné, a spoustu dalších věcí jsem si ve své hlavě musela v době těch opakovaných nemocí hodně „vybojovávat“. Prošla jsem spoustou kurzů, zkoušela nejrůznější metody, jak pracovat se svou myslí, abych „jí to dokázala vysvětlit, co po ní chci a že je to tak dobře“ :-). Teď, po letech, jsem všechny metody, které mi nejvíce pomohly mou mysl „přeprogramovat“ a dovolit sama sobě se uzdravit, dala do online kurzu tady na Mozaice, aby mohly pomoci i vám. Můžete se na něj podívat tady >>