Čím dál více si uvědomuji, jak jsou při jakékoliv životní lekci (ať už je to uzdravení nebo cokoliv jiného) důležité následující věci. A že ty věci jdou i trochu do protikladů, které je pak docela fuška skloubit dohromady :-). Abychom se uzdravili (nebo udělali nějakou jinou zásadní změnu ve svém životě, splnili si nějaký sen apod.), tak ze své vlastní zkušenosti myslím, že je potřeba:

1. Udělat naprosto jasné rozhodnutí, že svého cíle dosáhnu. Ale zároveň – nelpět na tom, netlačit na pilu. 

Zní to asi opravdu protichůdně a přiznávám, že s tímto jsem mívala velký problém :-). Pevné rozhodnutí pro mě znamenalo, že si ho denně připomínám a opakuji a urputně se ho držím. Což je určitě dobře, ale mozek zároveň začal hned automaticky vyhodnocovat, jestli se ten cíl nějak blíží, jaké už mám pokroky, jestli se to náhodou nevyvíjí špatným směrem apod.

Jako kdybych zasela mrkev a chodila pořád rozhrabovat hlínu, jestli už roste, a pak bych malé mrkvičky pořád tahala ven a zase dávala zpátky, abych zkontrolovala, o kolik už povyrostly.

To je hodně kontraproduktivní, vnáší to do celé snahy stres a napětí.

Postupně mi docházelo, že sice musím být pevně rozhodnutá, ale brát to s lehkostí. Zkrátka někde uvnitř sebe jasně vědět, že to dokážu. Nestresovat se, jestli už se „něco děje“. Dát tomu důvěru, odevzdat svůj záměr s lehkostí „vesmíru“ a dělat postupné kroky.

Jít za svým cílem s lehkostí

S tím souvisí i druhá věc, která je podle mne strašně důležitá:

2. Znát přesně svůj cíl, ale nechtít znát podrobně celou cestu, kudy k němu dojdete.

Já, velký plánovač :-), když jsem se snažila uzdravit, vymýšlela jsem do detailů, co všechno pro to udělám, jaké budou postupné kroky, a snažila se jich držet. To je sice fajn, ale v momentě, kdy člověk cítí, že další krok není úplně ten pravý, měl by mít schopnost změnit plány.

Být otevřený novým možnostem, novým informacím, připravený flexibilně reagovat. Dát tomu lehkost a důvěru.

Často hlavně ani nedokážeme celou cestu naplánovat. Nevíme, co nás čeká, jak se bude situace vyvíjet, až pro svůj cíl začneme něco dělat. Možná nám na začátku dokonce přijde nemožné, aby se nám ta věc splnila, podařila. Abychom se úplně uzdravili, změnili práci nebo namalovali obraz na plátno… a tak to radši vzdáme, protože nedokážeme na ten vysněný konec svojí cesty vůbec dohlédnout.

K tomu bych vám teď ráda napsala jednu učebnicovou ukázku. Mohla bych popisovat svou cestu k uzdravení, ale tu si můžete přečíst v sekci „můj příběh“. Rozhodla jsem se ukázat vám všechno na příkladu mého rozhodnutí vydat lezeckého průvodce. Principy jsou totiž úplně stejné, jako když se snažíte uzdravit.

Jak jsem se rozhodla vydat lezeckého průvodce

JanaNěkolik let jsem měla v hlavě velký sen: vydat lezeckého průvodce – výběr nejkrásnějších cest. Pak jsem měla úraz kolene, nemohla lézt, tak jsem se alespoň toulala po skalách a vytipovávala si cesty, které polezu, až budu zase zdravá. A došlo mi, že je to ideální šance si ten sen splnit. Podělit se o tipy na krásné lezecké cesty s ostatními. Úplně jsem se pro to nadchla.

A jako správný plánovač jsem se nejdříve začala radit, jestli je to reálné :-). S rodinou, kamarády, a hlavně s kamarádem, který má vydavatelství (sice zaměřené na něco jiného, ale má zkušenosti), tiskárnu, sám prodává knížky…

Co jsem se dozvěděla (od všech v podstatě totéž), bylo mírně řečeno pesimistické:

„A jak ji chceš sama vydat? Kde na to vezmeš peníze? Sponzory neseženeš, s tím se rozluč, jednotlivci nikdo nepřispěje, když nejsi zavedená firma. Vím, o čem mluvím, i my jako malá firma máme obrovský problém.“

„Sehnat dobrého grafika, se kterým si sedneš, který to udělá brzy a opravdu dobře, je dneska velký problém. Navíc zase peníze, to není levná věc…“

„A i kdyby se ti to podařilo nějak vydat, je skoro nemožné, abys průvodce prodávala sama, jako s jednotlivcem se s tebou žádné knihkupectví nebude vůbec bavit, když nejsi nakladatelství ani velký distributor.“

„Já bych se být tebou na to úplně vykašlal.“

Rozhodla jsem se, že se svého snu nevzdám.

Byla jsem z toho tehdy totálně zklamaná. Ale za pár dní jsem si řekla, že všechno, co mi řekli, mažu ze svého mozku. A že tu knížku prostě vydám. Zatím vůbec nevím jak, ale vydám. Tohle rozhodnutí mě tehdy neskutečně naplnilo nadějí a energií.

Netušila jsem, kde seženu peníze, kdo mi ji zpracuje graficky, kde ji budu tisknout a už vůbec ne, jak ji budu prodávat. Ale rozhodnutí bylo jasné, jdu do toho :-). Řekla jsem si, že budu zkrátka řešit jednotlivé kroky postupně a cestu vždycky nějak najdu.

A tak jsem začala vlastní tvorbou knížky. To mi zabralo neskutečného času, ale jednoho dne jsem měla všechno, co jsem potřebovala.

Rozhodla jsem se neshánět grafika, ale naučit se pracovat s InDesignem, zjistit pravidla, která ode mne potřebuje dodržet tiskárna, a udělat si sazbu a všechny grafické úpravy sama. A tak se i stalo :-). Pak jsem si vyrobila reálnou maketu, jak by můj průvodce mohl vypadat.

S tou jsem začala objíždět možné budoucí sponzory (předem jsem si zjistila, kolik bude stát tisk). To byl pro mě asi nejtěžší úkol, protože si absolutně neumím říkat o peníze, nějak se prosazovat apod. Ale stal se zázrak :-). Získala jsem přesně částku, kterou jsem na tisk mojí vysněné knížky potřebovala.

Byla jsem z toho nadšená, dojatá, neskutečně vděčná. Už mi nic nestálo v cestě.

Obálka průvodcePodklady poslané tiskárně, domluvený termín, 2 000 výtisků vonících novotou vyjíždí ze strojů.

A pak 2 000 výtisků v přízemí mého paneláku, hned za vchodovými dveřmi :-). Batoh, půldenní vynáška do třetího patra :-). Myslím, že jsem se u všech sousedů opět zapsala coby totální blázen :-). Knížky se tehdy usídlily v každé skulince mého bytu, byly naprosto všude :-).

A teď „už jen všechno prodat“. Následovalo nespočet e-mailů prodejnám, kde se horolezecké průvodce prodávají, napětí, jestli ho budou chtít…. Jupííí, chtějí ho :-). Hudy sport mi moc pomohl, když rozšířil informaci o mé knížce z centrály do všech prodejen, další prodejny také měly zájem.

Ještě jsem všechno podpořila výměnnou reklamou na lezeckém webu a bylo vyhráno :-). Kromě prodejen jsem sama nestíhala po nocích balit knížky těm, kdo si je objednali přímo u mě (vytvořila jsem jednoduché webové stránky, kde byla možnost si je objednat).

S přístupem k uzdravování je to stejné

Tenhle příběh se sice netýká zdraví, ale princip funguje přesně stejně. Hodně podobnou cestou jsem si prošla právě i při svém uzdravování. A tak jasné „poselství“, které bych tímhle příběhem chtěla povědět, je:

  • Mějte před sebou jasný cíl, buďte naprosto jasně rozhodnutí, že ho dosáhnete. Aby bylo vaše rozhodnutí silné, můžete si udělat nějaký rituál.

  • Nelpěte na výsledku, musíte zkrátka uvnitř sami sebe vědět, že se vám to splní, a brát všechno s lehkostí.

  • Udělejte si zhruba seznam, co je potřeba pro splnění cíle udělat. V případě uzdravení například odhalit psychickou příčinu, změnit stravu, posílit imunitu, nechat si udělat nějaká vyšetření… i tenhle seznam ale můžete průběžně měnit, podle toho, jaké k vám budou přicházet informace a pocity. Nechtějte znát předem přesnou cestu.

  • Potom jděte po jednotlivých krůčcích, hledejte si informace, zkoušejte metody, které s vámi souzní. Do všeho dávejte hezké energie.

  • Budete stát mnohokrát na rozcestí a mnohokrát se budete muset rozhodnout. Rozhodujte se srdcem, intuicí, netlačte na pilu. Jemně korigujte svou cestu.

  • Nikdy se nevzdávejte. Nedejte na to, že vás od toho někdo odrazuje a říká, že je to nemožné. Kdybych bývala dala na dobře míněné rady, nikdy by moje knížka nevyšla.

    srdce na oblozeKdybyste tušili, kolikrát jsem například také slyšela kdysi od lékařů, že „tohle mám napořád“ (stafylokok, alergie, slabá imunita…), už do smrti budu brát ty a ty léky a budu ráda, když se to nebude zhoršovat… tehdy jsem si řekla přesně jako u knížky – že prostě se uzdravím.

    Ještě nevím vůbec jak, ale uzdravím. Vykročila jsem a postupovala krok za krokem, aniž bych věděla, kudy moje cesta povede. Dneska neberu jediný prášek a jsem zdravá. Tak se nebojte do toho jít, i když ještě možná nevíte kudy a váš cíl se může zdát být v nedohlednu.

  • Buďte trpěliví. Nemoc nevznikla hned, pravděpodobně jste si „na ni zadělávali“ dlouhou dobu. Není tudíž možné ji „smazat“ za týden. Je to postupná práce a trpělivost hraje hlavní roli :-). Je to stejné, jako když se učíte tančit. Tělo se musí postupně sjednotit s myslí, musí si vytvořit nové návyky, musí si všechno postupně zapamatovat. A postupně odlupovat slupky, které jsme během života přibírali. Naše mysl má obrovskou moc, jen ji musíme umět správně využívat.

  • Mějte svůj sen, jak jste zdraví, rozhodněte se pro to a za čas mi třeba napíšete, že jste to dokázali :-). (Napište, prosím, je úžasné číst dobré zprávy :-)).

Na závěr jedno krásné čínské přísloví:

„Ať ten, kdo tvrdí, že něco nejde, nezdržuje toho, kdo už to dělá.“

Jana
  • Pokud byste rádi dostávali upozornění na nové články, napište mi prosím e-mail zde >>