V prvním díle článku o odpuštění druhým i sobě sama jsem psala o tom, jak je pro naše uzdravení strašně důležité vyčistit energetické bloky z minulosti.

Psala jsem o pánovi, se kterým jsem měla to štěstí osobně mluvit, který se uzdravil sám z rakoviny – a za jednu z nejdůležitějších věcí, které mu pomohly, považuje to, že lidem kolem sebe i sám sobě odpustil. Pokud jste první díl článku nečetli, mrkněte se, je to hned v úvodu.

Dnešní pokračování bude o vytváření vzorců chování (často v dětství), kterých se pak celý život podvědomě tvrdošíjně držíme, o stále dokola opakujících se situacích a o tom, jak z toho pomocí odpuštění ven.

Dítě si všechno vysvětluje po svém

V očích malého dítěte hodně často nejrůznější situace vypadají úplně jinak, než jaké ve skutečnosti jsou. Slova rodičů pochopí po svém – často jsou to pak humorné rodinné historky, když coby už dospělý vypráví, jak ta která slova rodičů tehdy pochopil :-). Většinu tvrzení a poznámek berou osobně a doslova.

Ne všechno si ale „přeloží“ v pozitivním smyslu. I dobře myšlenou drobnou kritiku mnohdy prožívají jako trauma. Vzpomněla jsem si v souvislosti s tím na slova J. Duška:

„Rodič dítěti např. řekne: „Jdi do svého pokoje a přijď, až budeš normální.“ Co asi to dítě v tom pokoji dělá? Jak nad tím přemýšlí? Už je normální a může se vrátit?“