Měla jsem šanci osobně mluvit s pánem, který odmítl léčbu a sám se uzdravil z rakoviny. Za jednu z nejdůležitějších věcí, které mu pomohly, považuje prý odpuštění všem lidem kolem sebe a hlavně sám sobě.

Prý trávil hodiny v křesle u okna a v duchu vedl rozhovory se svým zesnulým otcem, který mu v dětství hodně ubližoval. Všechno si s ním vyříkával. Vyčítal, nadával mu, omlouval se, vysvětloval…. a postupně odpouštěl. Odpouštěl pořád dokola, protože napoprvé to nešlo. Nakonec se mu to ale podařilo.

Takhle postupně mluvil v duchu i s dalšími lidmi (žijícími i mrtvými), dlouhé hodiny propovídal sám se sebou. Nakonec všem odpustil, všechno pročistil, aby mohl jít dál. A uzdravil se. 

Nejvíce bloků máme v podvědomí

Málokomu z nás dochází, jak  je v procesu uzdravování psychická očista důležitá.  A nemusíte mít zrovna rakovinu. Stačí „normální nemoci“.

Sedím na břehu rybníka, v duchu se probírám svými vztahy s blízkými lidmi a vůbec svým životem, vzpomínám na dětství, na kamarádky, lásky… a přemýšlím, komu bych tak potřebovala odpustit, abych ze sebe všechno setřásla :-).

Zjišťuju, že vědomě vlastně asi nikomu. Jsem v pohodě, občas se vynoří jenom nějaká stará, dávno odžitá bolest nebo lítost nad něčím, co bylo nebo naopak nebylo…nemám v sobě vůči nikomu žádné negativní emoce.

Ale umím si představit, kolik toho má „nasysleno“ moje podvědomí :-). A napadá mě spousta konkrétních situací, kdy jsem si, co se týká psychických bloků, musela svůj život hrozně zkomplikovat.

Negativními emocemi si vytváříme energetické bloky

Zkuste si představit, že v každém okamžiku, kdy pocítíte vůči někomu zášť, výčitky, zlobu, nebo budete cítit kvůli němu bolest a zármutek, se vždy ucpe kousek energetických drah v těle. Takhle nějak to totiž funguje. Svými pocity si vytváříme v těle energetické bloky, doslova se nám „zanesou filtry“ a energie se zpomalí nebo přestává proudit. Deprese a jiné nemoci (i ty „klasické“, fyzické) si mnou ruce.

Kolik těch „ucpávek“ už jsme od narození nashromáždili, aniž bychom si to uvědomovali? Kolik traumatických situací (byť drobných) jsme jako děti i jako dospělí prožili?

Představuju si, jak bychom se cítili krásně, kdybychom všichni všem lidem odpustili (myslím doopravdy odpustili – tak, že když si na daného člověka vzpomeneme, už to s námi nic nedělá) a všechny ty „ucpávky“, pomyslné slupky ze sebe shodili. Kdyby energie proudila volně v celém těle.

Jak bychom si neskutečně oddechli :-). Nejspíš by to bylo dost podobné, jako se cítil král v pohádce Nesmrtelná teta, když Rozum věnoval jeho rozum Matějovi: „To se mi najednou ulevilo…“ :-).

Odpuštění sám sobě bývá nejtěžší

A to vůbec nemluvím o tom, jak by se člověku ulevilo, kdyby dokázal odpustit úplně všechno sám sobě. To bývá nejtěžší, znám to moc dobře. S ostatními lidmi jsem v pohodě, ale co se