Měla jsem šanci osobně mluvit s pánem, který odmítl léčbu a sám se uzdravil z rakoviny. Za jednu z nejdůležitějších věcí, které mu pomohly, považuje prý odpuštění všem lidem kolem sebe a hlavně sám sobě.
Prý trávil hodiny v křesle u okna a v duchu vedl rozhovory se svým zesnulým otcem, který mu v dětství hodně ubližoval. Všechno si s ním vyříkával. Vyčítal, nadával mu, omlouval se, vysvětloval…. a postupně odpouštěl. Odpouštěl pořád dokola, protože napoprvé to nešlo. Nakonec se mu to ale podařilo.
Takhle postupně mluvil v duchu i s dalšími lidmi (žijícími i mrtvými), dlouhé hodiny propovídal sám se sebou. Nakonec všem odpustil, všechno pročistil, aby mohl jít dál. A uzdravil se.
Nejvíce bloků máme v podvědomí
Málokomu z nás dochází, jak je v procesu uzdravování psychická očista důležitá. A nemusíte mít zrovna rakovinu. Stačí „normální nemoci“.
Sedím na břehu rybníka, v duchu se probírám svými vztahy s blízkými lidmi a vůbec svým životem, vzpomínám na dětství, na kamarádky, lásky… a přemýšlím, komu bych tak potřebovala odpustit, abych ze sebe všechno setřásla :-).
Zjišťuju, že vědomě vlastně asi nikomu. Jsem v pohodě, občas se vynoří jenom nějaká stará, dávno odžitá bolest nebo lítost nad něčím, co bylo nebo naopak nebylo…nemám v sobě vůči nikomu žádné negativní emoce.
Ale umím si představit, kolik toho má „nasysleno“ moje podvědomí :-). A napadá mě spousta konkrétních situací, kdy jsem si, co se týká psychických bloků, musela svůj život hrozně zkomplikovat.
Negativními emocemi si vytváříme energetické bloky
Zkuste si představit, že v každém okamžiku, kdy pocítíte vůči někomu zášť, výčitky, zlobu, nebo budete cítit kvůli němu bolest a zármutek, se vždy ucpe kousek energetických drah v těle. Takhle nějak to totiž funguje. Svými pocity si vytváříme v těle energetické bloky, doslova se nám „zanesou filtry“ a energie se zpomalí nebo přestává proudit. Deprese a jiné nemoci (i ty „klasické“, fyzické) si mnou ruce.
Kolik těch „ucpávek“ už jsme od narození nashromáždili, aniž bychom si to uvědomovali? Kolik traumatických situací (byť drobných) jsme jako děti i jako dospělí prožili?
Představuju si, jak bychom se cítili krásně, kdybychom všichni všem lidem odpustili (myslím doopravdy odpustili – tak, že když si na daného člověka vzpomeneme, už to s námi nic nedělá) a všechny ty „ucpávky“, pomyslné slupky ze sebe shodili. Kdyby energie proudila volně v celém těle.
Jak bychom si neskutečně oddechli :-). Nejspíš by to bylo dost podobné, jako se cítil král v pohádce Nesmrtelná teta, když Rozum věnoval jeho rozum Matějovi: „To se mi najednou ulevilo…“ :-).
Důležitá poznámka: tím, že někomu odpustíme, nemusíme schvalovat, co udělal. Jde hlavně o to, abychom ze sebe vypustili (doslova od-pustili) negativní emoce, které máme s tím člověkem spojené. Pokud v sobě pořád hýčkáme ukřivděnost, naštvání, lítost, jsme v roli oběti atd., vysíláme negativní energie. A tím potom opakovaně přitahujeme do svého života negativní věci.
Když propustíme negativní emoce, uleví se nám a otevře se nám prostor pro nové, krásné zážitky, setkání, události a pocity.
Jde hlavně o nás, ne o toho člověka. Když na to přijde, nemusí o tom ani vědět. Ale vím ze své zkušenosti (i mi píšete), že když změníme svoje pocity vůči němu, sám se k nám začne chovat najednou jinak, lépe.
Odpuštění sám sobě bývá nejtěžší
A to vůbec nemluvím o tom, jak by se člověku ulevilo, kdyby dokázal odpustit úplně všechno sám sobě. To bývá nejtěžší, znám to moc dobře. S ostatními lidmi jsem v pohodě, ale co se týká výčitek sama sobě, na to jsem odborník-specialista :-). Tedy bývala jsem – usilovně na sobě pracuju :-).
Je to vlastně strašně nelogické: stále dokola se výčitkami trestáme opakovaně za něco, co už stejně nezměníme, drásáme stále znovu a znovu staré rány. I zločinci sedí ve vězení jenom jednou!
Dovolme si dělat chyby
A tak sedím u toho rybníka a přemýšlím nad tím, jak je důležité si dovolit dělat chyby a mít se ráda taková, jaká jsem. I s těmi zaškobrtnutími a životními přešlapy.
Zkusme to brát tak, že v každé situaci jsme vždy udělali to nejlepší, co jsme v danou chvíli mohli – k čemu jsme měli informace, vlastnosti, schopnosti…nic víc prostě nešlo (samozřejmě nelze omlouvat vědomé zlé nebo dokonce trestné činy, mluvím o většině lidí, kteří jednají, jak nejlépe umí, ale někdy to zkrátka „nevyjde“). Zkusme brát své chyby jako příležitost se něco naučit: i malé dítě, než se naučí chodit, nejdříve padá…
Ani se nemusím moc snažit a vyštrachala bych na sebe tolik prohřešků…v tolika situacích bych se teď, s odstupem, tak ráda zachovala jinak… Na druhou stranu – když srovnám, „kde jsem byla“ třeba deset let zpátky a nyní – vnímám vnitřní posun, který ve mně nastal, kolik jsem se toho už naučila, jaký kus cesty jsem ušla. A vím, že tehdy (ať už si dosadím jakýkoliv okamžik mého života) jsem opravdu udělala to nejlepší, čeho jsem v dané situaci byla schopna. Určitě to máte podobně.
Nechme emoce odejít
Všichni jsme byli někdy někým zraněni, někdo nám způsobil bolest, zachoval se k nám špatně. Cítit zlobu, zášť, bolest, křivdu, zármutek apod. je normální. Měli bychom své emoce přijmout a brát je jako přirozenou součást sebe sama. Ale někdy v nás zůstávají příliš dlouho, prožíváme je zas a znova místo toho, abychom je prožili a pak nechali v klidu odejít.
Vlastně je to všechno o našem rozhodnutí: budeme žít minulostí, trápit se, prožívat dokola smutek, zášť, bolest…. nebo chceme žít přítomným okamžikem, radovat se ze života, užívat si život naplno?
Minulost nezměníme, je potřeba jít dál a emoce s ní spojené nechme minulosti. Užívejme si přítomný okamžik, to je to jediné, co v tuto chvíli máme.
Jak odpustit…
Ale co tedy s tím? Jak odpustit sobě i druhým? Způsobů, jak to udělat, různých rituálů a postupů lze najít hodně. Já jsem si vymyslela takový svůj rituál, pomocí kterého postupně odlupuji pomyslné slupky všech nevyřešených vztahů a emocí. Vycházela jsem z toho, co jsem se kde dočetla, a přizpůsobila ho intuitivně tak, aby mi „sednul“.
Můžete s lidmi, kterým potřebujete odpustit, v duchu (nebo samozřejmě reálně) mluvit, napsat jim dopis a pak ho spálit, krásně fungují různé vizualizace, vedené meditace (na jednu takovou jsem dala odkaz do druhého dílu článku).
Odkaz na 2. díl článku: Odpuštění druhým i sobě sama – udělejme si místo pro pozitivní myšlenky (2. díl)
Metody, které jsem používala k přenastavení mysli, vyčištění podvědomých bloků atd., abych sama sobě „dovolila“ se uzdravit, jsem popsala v online kurzu tady na Mozaice. Je v něm to nejlepší z mých více než dvacetiletých zkušeností.
Tak si užívejte přítomný okamžik a netrapte se minulostí :-).
Jana
Jani, myslela jsem, že dětství mám vyřešené, teď ale jsem k sobě musela vzít mámu, 87, která se o sebe nedokáže postarat a postiženého bráchu 56let . Vratila jsem se ve vzpominkach zpět. Zkoušela jsem meditaci odpuštění a bohužel ani v představě nedokážu mámu obejmout. Vidím jak se to odráží na zdraví mém i manžela. Kladu si otázku: co mi to má dát? Nějak se to musím naučit přijmout .Děkuji za hezké články Hanka
Hezký den, Hani, já myslím, že to chce jenom čas. Jste s tím vším konfrontovaná hodně natvrdo a to pak bývá těžké to zpracovat. Ale třeba je to právě o tom, abyste si zvědomila ještě některé věci z dětství, abyste s tím pak mohla pracovat, a také hlavně – abyste právě dokázala postupně mamince odpustit a sama sebe tím osvobodit. Abyste si k ní třeba i díky tomuto dokázala najít cestu a usmířila se s ní natolik, že ji pak obejmete úplně přirozeně. U odpuštění nejde o to, souhlasit s tím, jak se daný člověk třeba choval, ale sám sebe osvobodit od těch negativních energií. Můžete si uvědomovat, čím Vás třeba maminka zklamala, a přesto ji mít ráda, a zároveň sama sebe dávat na první místo, udržet si svoje hranice. Zkuste to brát i tak, že maminka pravděpodobně vždycky dělala to nejlepší, čeho byla v tu danou chvíli schopná. Moc Vám držím palce, Jana
Jani moc hezky napsané. Děkuji Vám. V roce 2018 jsem se po 20 letech manželství rozvedla. Chtěla jsem, aby vše bylo v klidu a porozumění. Trávila jsem hodně času odpouštěnim, byly to silné okamžiky, velmi mi pomohla kniha Dar odpuštění, následovaly různé rituály, byly to náročné okamžiky, cesta do neznáma, má odvaha projít temnotou přinesla velký úspěch. Jsem spokojenější, vyrovnanější, vděčná za svůj život a cítím se svobodnější, více sama sebou. S láskou Martina
Moc díky, Martino, za komentář, myslím, že může pomoci dalším lidem najít odvahu tou temnotou projít až na světlo. Odpustit někdy není snadná cesta a jsou to opravdu silné okamžiky, ale když to člověk dokáže, pak se cítí, jak jste moc hezky napsala, svobodnější a více sám sebou. Mějte se krásně a hodně štěstíčka na Vaší cestě. Jana
„Nahodou“ jsem narazil na vasi stranku a moc se mi libi. tesim se na druhy dil a uz jsem si i stahnul e-book. chystam se precist si vice Vasich clanku. precetl jsem si take Vas pribeh a je to inspirativni. preju hodne stesti!
Robert
Moc díky, jsem ráda, když můžu někoho inspirovat. Konkrétně tohle téma – odpouštění – vnímám jak hodně důležité, když máme nějaké vleklé zdravotní problémy a chceme se uzdravit. Mně to tehdy moc pomohlo, vyčistit si podvědomé bloky v tomto smyslu. Mějte se krásně, Jana
Ďakujem Vám. Tak hladko sa Vaše články čítajú. Vaše pohľady mi veľmi pomáhajú. Aj Vaše recepty a návody sú skvelým vodítkom. Prajem všetko dobré a ešte raz ďakujem ??❤️
Já Vám také moc děkuji, jsem moc moc ráda, že Vám moje články pomáhají. Mějte se krásně, Jana
Milá Janka velmi sa tešim ,že somnahodou našla vašu Mozaiku zdraví, už som začala čítat, velmi putavé a inšpirujuce myšlienky,
Dakujem, ste dalšia Janka,moje najlepšie kamaratky su obe Janky takže velmi milé
prajem vam všetko dobré, vela lásky a zdravia
Alena
Moc Vám Alenko děkuji za komentář, mám velikou radost, když moje stránky někomu pomůžou, potěší ho atd. Mějte se moc krásně, Jana