Měla jsem šanci osobně mluvit s pánem, který odmítl léčbu a sám se uzdravil z rakoviny. Za jednu z nejdůležitějších věcí, které mu pomohly, považuje prý odpuštění všem lidem kolem sebe a hlavně sám sobě.

Prý trávil hodiny v křesle u okna a v duchu vedl rozhovory se svým zesnulým otcem, který mu v dětství hodně ubližoval. Všechno si s ním vyříkával. Vyčítal, nadával mu, omlouval se, vysvětloval…. a postupně odpouštěl. Odpouštěl pořád dokola, protože napoprvé to nešlo. Nakonec se mu to ale podařilo.

Takhle postupně mluvil v duchu i s dalšími lidmi (žijícími i mrtvými), dlouhé hodiny propovídal sám se sebou. Nakonec všem odpustil, všechno pročistil, aby mohl jít dál. A uzdravil se. 

Nejvíce bloků máme v podvědomí

Málokomu z nás dochází, jak  je v procesu uzdravování psychická očista důležitá.  A nemusíte mít zrovna rakovinu. Stačí „normální nemoci“.

Sedím na břehu rybníka, v duchu se probírám svými vztahy s blízkými lidmi a vůbec svým životem, vzpomínám na dětství, na kamarádky, lásky… a přemýšlím, komu bych tak potřebovala odpustit, abych ze sebe všechno setřásla :-).

Zjišťuju, že vědomě vlastně asi nikomu. Jsem v pohodě, občas se vynoří jenom nějaká stará, dávno odžitá bolest nebo lítost nad něčím, co bylo nebo naopak nebylo…nemám v sobě vůči nikomu žádné negativní emoce.

Ale umím si představit, kolik toho má „nasysleno“ moje podvědomí :-). A napadá mě spousta konkrétních situací, kdy jsem si, co se týká psychických bloků, musela svůj život hrozně zkomplikovat.

Negativními emocemi si vytváříme energetické bloky

Zkuste si představit, že v každém okamžiku, kdy pocítíte vůči někomu zášť, výčitky, zlobu, nebo budete cítit kvůli němu bolest a zármutek, se vždy ucpe kousek energetických drah v těle. Takhle nějak to totiž funguje. Svými pocity si vytváříme v těle energetické bloky, doslova se nám „zanesou filtry“ a energie se zpomalí nebo přestává proudit. Deprese a jiné nemoci (i ty „klasické“, fyzické) si mnou ruce.

Kolik těch „ucpávek“ už jsme od narození nashromáždili, aniž bychom si to uvědomovali? Kolik traumatických situací (byť drobných) jsme jako děti i jako dospělí prožili?

Představuju si, jak bychom se cítili krásně, kdybychom všichni všem lidem odpustili (myslím doopravdy odpustili – tak, že když si na daného člověka vzpomeneme, už to s námi nic nedělá) a všechny ty „ucpávky“, pomyslné slupky ze sebe shodili. Kdyby energie proudila volně v celém těle.

Jak bychom si neskutečně oddechli :-). Nejspíš by to bylo dost podobné, jako se cítil král v pohádce Nesmrtelná teta, když Rozum věnoval jeho rozum Matějovi: „To se mi najednou ulevilo…“ :-).

Odpuštění sám sobě bývá nejtěžší

A to vůbec nemluvím o tom, jak by se člověku ulevilo, kdyby dokázal odpustit úplně všechno sám sobě. To bývá nejtěžší, znám to moc dobře. S ostatními lidmi jsem v pohodě, ale co se týká výčitek sama sobě, na to jsem odborník-specialista :-). Tedy bývala jsem – usilovně na sobě pracuju :-).

Je to vlastně strašně nelogické: stále dokola se výčitkami trestáme opakovaně za něco, co už stejně nezměníme, drásáme stále znovu a znovu staré rány. I zločinci sedí ve vězení jenom jednou!

Dovolme si dělat chyby

Objetí - odpuštěníA tak sedím u toho rybníka a přemýšlím nad tím, jak je důležité si dovolit dělat chyby a mít se ráda taková, jaká jsem. I s těmi zaškobrtnutími a životními přešlapy. 

Zkusme to brát tak, že v každé situaci jsme vždy udělali to nejlepší, co jsme v danou chvíli mohli – k čemu jsme měli informace, vlastnosti, schopnosti…nic víc prostě nešlo (samozřejmě nelze omlouvat vědomé zlé nebo dokonce trestné činy, mluvím o většině lidí, kteří jednají, jak nejlépe umí, ale někdy to zkrátka „nevyjde“). Zkusme brát své chyby jako příležitost se něco naučit: i malé dítě, než se naučí chodit, nejdříve padá…

Ani se nemusím moc snažit a vyštrachala bych na sebe tolik prohřešků…v tolika situacích bych se teď, s odstupem, tak ráda zachovala jinak… Na druhou stranu – když srovnám, „kde jsem byla“ třeba deset let zpátky a nyní – vnímám vnitřní posun, který ve mně nastal, kolik jsem se toho už naučila, jaký kus cesty jsem ušla. A vím, že tehdy (ať už si dosadím jakýkoliv okamžik mého života) jsem opravdu udělala to nejlepší, čeho jsem v dané situaci byla schopna. Určitě to máte podobně.

Nechme emoce odejít

Všichni jsme byli někdy někým zraněni, někdo nám způsobil bolest, zachoval se k nám špatně. Cítit zlobu, zášť, bolest, křivdu, zármutek apod. je normální. Měli bychom své emoce přijmout a brát je jako přirozenou součást sebe sama. Ale někdy v nás zůstávají příliš dlouho, prožíváme je zas a znova místo toho, abychom je prožili a pak nechali v klidu odejít.

Vlastně je to všechno o našem rozhodnutí: budeme žít minulostí, trápit se, prožívat dokola smutek, zášť, bolest…. nebo chceme žít přítomným okamžikem, radovat se ze života, užívat si život naplno?

Minulost nezměníme, je potřeba jít dál a emoce s ní spojené nechme minulosti. Užívejme si přítomný okamžik, to je to jediné, co v tuto chvíli máme.

Jak odpustit…

Ale co tedy s tím? Jak odpustit sobě i druhým? Způsobů, jak to udělat, různých rituálů a postupů lze najít hodně. Já jsem si vymyslela takový svůj rituál, pomocí kterého postupně odlupuji pomyslné slupky všech nevyřešených vztahů a emocí. Vycházela jsem z toho, co jsem se kde dočetla, a přizpůsobila ho intuitivně tak, aby mi „sednul“.

Můžete s lidmi, kterým potřebujete odpustit, v duchu (nebo samozřejmě reálně) mluvit, napsat jim dopis a pak ho spálit, krásně fungují různé vizualizace, vedené meditace (na jednu takovou jsem dala odkaz do druhého dílu článku).

Odkaz na 2. díl článku: Odpuštění druhým i sobě sama – udělejme si místo pro pozitivní myšlenky (2. díl)

Metody, které jsem používala k přenastavení mysli, vyčištění podvědomých bloků atd., abych sama sobě „dovolila“ se uzdravit, jsem popsala v online kurzu tady na Mozaice. Je v něm to nejlepší z mých více než dvacetiletých zkušeností.

Tak si užívejte přítomný okamžik a netrapte se minulostí :-).

Jana

  • Pokud byste rádi dostávali upozornění na nové články, napište mi prosím e-mail zde >>