Ráda bych se s vámi podělila o jeden prožitek. Díky němu jsem si znovu uvědomila, jak moc naše dětství ovlivňuje celý další život, včetně naší schopnosti se uzdravit. Objevila jsem další dva podvědomé programy, které mě dlouho „držely nemocnou“, moje mysl to nevědomky sabotovala.
Kdysi jsem koupila své dceři panenku, která vypadá jako já :-). Pro případ, že někam odjedu, ona bude doma beze mne, tak aby jí nebylo smutno.
Jednou jsem potřebovala vyřešit nějaký problém a docela mě to trápilo. Seděla jsem na gauči, přemítala, co dál, a tak nějak intuitivně jsem si vzala panenku (sama sebe :-)) na klín a začala se jí svěřovat. A říkat jí nápady, jak by se to dalo vyřešit. Pak jsem ji začala utěšovat (rozumějte samu sebe utěšovat), že to dopadne dobře.
A vtom to přišlo. Docela nekontrolovatelně jsem se rozplakala. Tiskla jsem ji k sobě, utěšovala, ať se nebojí, že to dobře dopadne, a po tvářích se mi valily slzy jako hrachy.
Během té krátké chvíle mi došlo, jak moje myšlení, pocity a jednání celý život silně ovlivňuje podvědomý program uložený v dětství:
„JSEM NA VŠECHNO SAMA.“
Situací, kdy se ten program vytvářel a následně posiloval, bylo hodně:
V dospělosti, když jsem pak byla nemocná, jsem vůbec svému tělu nevěřila, že to zvládne. Cítila jsem se na všechno strašně sama a měla strach, že se uzdravit už nedokážu.
I tyhle pocity se najednou, když jsem objímala tu panenku, odněkud vynořily. Tiskla jsem ji k sobě, jako bych to byla já ve svých třeba 8 letech, utěšovala ji, říkala jí, že ji mám ráda a že není sama, že tu pro ni vždycky budu.
Vnitřní dítě
V tu chvíli jsem si připadala jako blázen :-). Ale vlastně jsem intuitivně objevila metodu, kterou psychologové běžně používají – říkají jí metoda vnitřního dítěte. Je to takové navázání kontaktu s naším podvědomím.
Vychází z toho, že každý z nás má v sobě pořád někde to malé, vystrašené dítě, které potřebuje dosytit láskou, pochopením, důvěrou v sebe sama… zkrátka vším, co se mu v dětství nedostávalo a v dospělosti se to pak jako autopilot projeví v situacích, kde bychom to vůbec nečekali.
Nemoci mě provázely ještě i v době, kdy moje dcera byla malinká. Už to sice bylo o moc lepší, ale ještě jsem poměrně často něco chytla. Měla jsem tehdy hrozné výčitky, že se jí nemůžu věnovat na 100 %, že musím třeba ležet s horečkou… že jsem jako máma zklamala, selhala.
Jak jsem teď objímala tu panenku, došlo mi, že další šílený program z mého dětství je:
„NESMÍM ZKLAMAT A SELHAT.“
Byla jsem jako malá přesvědčená, že musím mít samé jedničky, abych nezklamala paní učitelku, maminku, že nesmím říkat své názory a musím uznávat všechny autority, chovat se přesně podle pravidel, nevybočovat z řady – jinak v očích všech kolem selžu.
Kdykoliv jsem něco neudělala na 100 %, tak jsem měla pocit, že jsem zklamala.
Program „nesmím zklamat“ mě silně ovlivňoval i v dospělosti. I tím, že se nedokážu uzdravit, jsem měla pocit, že zklamávám, že nejsem jako člověk dost dobrá. Dostávala jsem se tím ještě více do stresu a nemoci se tak akorát zhoršovaly.
Jak jsem objímala tu panenku, slzy se valily a já ji hladila a říkala jí, že nemusí být dokonalá. Že ji mám ráda přesně takovou, jaká je.
Musela jsem v sobě tu malou holčičku dosytit vírou v ní samotnou, podporou, bezpodmínečnou láskou. Přeštípnout ty obruče, které ji svazovaly, aby mohla volně dýchat a věděla, že je milovaná, i když nebude ve všem nejlepší, dokonalá, nejhodnější…. Že je v pořádku, když si občas udělá věci po svém, bude mít jiný názor. Dodat jí odvahu, aby si věřila.
Když budeme věřit sami sobě, budeme tím věřit i svému tělu, že se dokáže uzdravit, že nechytne každou nemoc, kterou kde potká, že je silné a schopné si poradit. A to je pro uzdravení naprosto klíčové.
Tenhle příběh je jenom malá ukázka, jak mohou programy z dětství ovlivňovat naše zdraví a celý náš život.
Je důležité tahle podvědomá přesvědčení v sobě nějak postupně zpracovat a otevřít si tím cestu. Ať už cíleně, nebo spontánně.
Mluvit s tím malým človíčkem uvnitř nás je jedna z možností, jak to udělat. Další skvělou metodou je třeba meditace s vizualizací, která pomáhá naši mysl postupně přeprogramovat.
Při čištění a zpracovávání programů mi moc pomáhalo například také vědomé odpuštění, protože spousta z těch věcí souvisí vždycky s nějakým vztahem, hlavně k rodičům. Můžete si stáhnout zdarma mojí vedenou meditaci na odpuštění, ta vám to může usnadnit…
I po letech zjišťuju, že pořád je co čistit :-). Občas brnknu na citlivou strunu, uvědomím si různé souvislosti… a i když už jsem dávno zdravá, vždycky se mi uleví, když odloupnu další slupku :-).
Až budete sami, zkuste si vzít nějakou panenku nebo plyšáka a chvilku si s ním popovídat :-).
Jana
Způsoby, jak s takovým malým dítětem uvnitř nás pracovat, včetně vedené meditace, která vás celým procesem provede, najdete také v mém online kurzu Uzdravení změnou mysli.
Děkuji za váš příběh, uvědomila jsem si proč jsem si nevěřila, proč jsem se cítila nedoceněná. Vše je opravdu ovlivněno, jak co prožíváme v dětství, jak nás to moc ovlivňuje. Můj bratr se narodil o 6 let později než já a ve čtyřech letech po operaci v hlavě zůstal mentálně postižený. Ovlivnilo to celý můj život, být nápomocná a až ta druhá u mámy. Byla jsem každý měsíc nemocná s angínou a těšila se, že budu obletovaná. Jinak mě to poučilo a vím, že si poradím a když nejde o život…. Moc mě ovlivnila Luisa Hay a zjišťuji, že můžu žít lépe. Děkuji za vaše inspirace, ráda na sobě pracuji. Tohle vědět v době mladí, byla bych určitě jiná. Nestěžuju si a cítím se hezky, jen nechápu dnešní dění ve vládě a ve světě a taková bezmoc to zvrátit.
Moc Vám, Jani, děkuji za komentář. Váš příběh je myslím úplně učebnicový. Jste silná žena a je úžasné, jak jste všechno zvládla a že s těmi věcmi dokážete pracovat…moc Vám držím palečky, Jana
Opět super článek. Já se evidentně narodila s nízkým sebevědomím. Už jako 5leté dítě jsem myla dobrovolně nádobí a pomáhala na zahradě, aby mě někdo pochválil a byl se mnou spokojen. Pak jsem měla vždy samé jedničky, aby byli moji rodiče spokojeni a učitelé samozřejmě také. V práci jsem pak pracovala raději aspoň na 120 procent, ab byl šéf spokojen. A když jsem se vdala, tak jsem dělala vše proto, aby byl manžel se mnou spokojen. Až v mých 50 letech, ale i tak díky bohu za to, jsem zjistila, že už nechci být ta hodná pracovitá poslušná manželka, která nesmí říci, co si myslí, jen aby se manžel nerozhněval. Manžel to neunesl. Nevadí, hlavně že já procitla a už jasně vím, co nechci.
Moc děkuji za komentář. Jak to popisujete, to je myslím úplně typický příklad, co prožívá hodně lidí. Je úžasné, že jste si tyhle věci uvědomila a změnila. Vím sama moc dobře, jak je to těžké. Také mi to trvalo :-). Ale stojí to za to :-).
Děkuji,moc přínosné.❤❤❤
Moc díky, Lenko, budu moc ráda, když moje zkušenosti aspoň trošku pomůžou…. Jana
Díky paní Jano,ve Vašem dětství poznávám tak trochu sebe sama, až na ty nemoci.Z lékařského hlediska jsem byl zdravý, takže jsem si myslel, že jsem zcela zdráv,ale ty programy, které se mi nahrály v dětství,ty mi pak daly v dospělosti pěkně zabrat.No ale teď už jsem díky lidem jako jste Vy z nejhoršího venku.Takze díky.Antonin.
Moc Vám děkuji za komentář. Je skvělé, že jste si dokázal ty programy uvědomit a něco s nimi dělat. Někdy člověk potřebuje bohužel tvrdé „nakopnutí“, aby mu to došlo, ale pak ta odměna, když na sobě zapracujete…. to víte sám :-). Ať se Vám daří… Jana
Janičko opět děkuji za krásný článek. Vždy mi od vás přijde motivace přesně načasovaná. Ze srdce děkuji.
I já Vám, paní Jasmínko, děkuji, je to pro mě moc krásný pocit, když někoho inspiruju… Jana
Jani, krásně napsané a hlavně pravdivé. Dítě si spoustu událostí vyloží jinak a pak tím trpí celý život. Dost se poznávám v tom, abych někoho nezklamala ? to mám v sobě stále. Děkuji ?
Moc díky, Pavlo, za komentář. Téma, že se bojíme, že někoho zklameme, je myslím hodně časté. A o tom, jak si dítě vykládá věci jinak, bych mohla povídat :-). Nedávno jsme si s dcerou na to téma povídali, a teprve po letech jsem se dozvěděla, jak třeba některé věci chápala – v životě by mě nenapadlo, že to takhle může brát. Byly to i hodně vtipné historky. Některé věci ale moc veselé nebývají a držíme to v sobě celý život, jak píšete. Ale dá se s tím něco dělat a je potřeba to brát pozitivně :-). Jana
Hezky napsané ?
Moc děkuju :-). Jana