Ráda bych se s vámi podělila o jeden prožitek. Díky němu jsem si znovu uvědomila, jak moc naše dětství ovlivňuje celý další život, včetně naší schopnosti se uzdravit. Objevila jsem další dva podvědomé programy, které mě dlouho „držely nemocnou“, moje mysl to nevědomky sabotovala.

panenkaKdysi jsem koupila své dceři panenku, která vypadá jako já :-). Pro případ, že někam odjedu, ona bude doma beze mne, tak aby jí nebylo smutno.

Jednou jsem potřebovala vyřešit nějaký problém a docela mě to trápilo. Seděla jsem na gauči, přemítala, co dál, a tak nějak intuitivně jsem si vzala panenku (sama sebe :-)) na klín a začala se jí svěřovat. A říkat jí nápady, jak by se to dalo vyřešit. Pak jsem ji začala utěšovat (rozumějte samu sebe utěšovat), že to dopadne dobře.

A vtom to přišlo. Docela nekontrolovatelně jsem se rozplakala. Tiskla jsem ji k sobě, utěšovala, ať se nebojí, že to dobře dopadne, a po tvářích se mi valily slzy jako hrachy.

Během té krátké chvíle mi došlo, jak moje myšlení, pocity a jednání celý život silně ovlivňuje podvědomý program uložený v dětství:

„JSEM NA VŠECHNO SAMA.“

Situací, kdy se ten program vytvářel a následně posiloval, bylo hodně:

  • Moc mi v dětství chyběl táta (od svých 7 let jsem žila jenom s maminkou a bráchou, tátu jsem až do 15 let v podstatě neviděla).

  • Na základní škole jsem byla úplně vyloučená z kolektivu (byla jsem introvert, měla jsem samé jedničky…).

  • Bydleli jsme ve velkém domě a já musela mít sama svůj pokojíček, i když jsem chtěla mít s bráchou jeden dohromady.

  • já jako maláMoc jsem jako dítě toužila po dobrodružství: spaní pod stanem, ježdění na výpravy do přírody, táboření… ale neměla jsem možnost nic takového prožívat, tak jsem si svoje „dobrodružství“ vymýšlela sama na zahradě (třeba jsem vykopala Setonův hrnec :-)). Vůbec jsem si nejvíce hrála sama – tipuju, že tak půlku dětství jsem strávila sama na stromě :-).