Před mnoha lety jsem se bála, že už nikdy nebudu zdravá. Že už nikdy nebudu moci normálně žít: pracovat, sportovat, mít hezký vztah, že už budu navždycky nemocná a jenom přežívat. Zkoušela jsem různé alternativní metody, absolvovala kurzy na práci s energií, s psychikou, ale pokaždé jsem se bála, že mi to nepomůže: „U jiných to možná funguje, ale co když u mě zrovna ne?“

Strach mě naprosto ovládal a já vůbec nedokázala uvěřit, že je možné, abych jednou byla zase v pohodě. Motala jsem se v bludném kruhu zoufalství, strachu, beznaděje. Dneska vím, že v tom hrály obrovskou roli moje bloky a podvědomá přesvědčení, která se mi do hlavy automaticky uložila především během mého dětství. O tom jsem napsala samostatný článek >>

Pomohlo mi, že jsem nejdříve svůj strach přijala a nebojovala s ním. Pochopila jsem, že je přirozenou součástí každého z nás.

Chrání nás před nebezpečím, ale často jenom před něčím novým nebo nevyzkoušeným. Máme strach i z věcí, které pro nás žádné bezprostřední nebezpečí nepředstavují, nebo z něčeho hypotetického, co se ani nemusí nikdy stát.

A tak jsem ho přijala jako část sebe sama, přestala mu věnovat přílišnou pozornost a začala jednat.

Hodně mi pomáhalo i vědomí toho, že strach je přechodný. Jako dešťové mraky na obloze. Když je necháme vypršet, za čas zmizí.

Hluboko uvnitř jsem se tenkrát rozhodla, že se uzdravím stůj co stůj. Nedala jsem se odradit a po malých krůčcích se posouvala dál.

I když jsem se bála, jak to dopadne, zkoušela jsem nové věci, vnímala, jak na mě působí, vybírala si to, co se mnou souznělo. I přes ten strach jsem podnikala postupně kroky k vysněnému cíli.