Před mnoha lety jsem se bála, že už nikdy nebudu zdravá. Že už nikdy nebudu moci normálně žít: pracovat, sportovat, mít hezký vztah, že už budu navždycky nemocná a jenom přežívat. Zkoušela jsem různé alternativní metody, absolvovala kurzy na práci s energií, s psychikou, ale pokaždé jsem se bála, že mi to nepomůže: „U jiných to možná funguje, ale co když u mě zrovna ne?“

Strach mě naprosto ovládal a já vůbec nedokázala uvěřit, že je možné, abych jednou byla zase v pohodě. Motala jsem se v bludném kruhu zoufalství, strachu, beznaděje.

Pomohlo mi, že jsem nejdříve svůj strach přijala a nebojovala s ním. Pochopila jsem, že je přirozenou součástí každého z nás.

Chrání nás před nebezpečím, ale často jenom před něčím novým nebo nevyzkoušeným. Máme strach i z věcí, které pro nás žádné bezprostřední nebezpečí nepředstavují, nebo z něčeho hypotetického, co se ani nemusí nikdy stát.

A tak jsem ho přijala jako část sebe sama, přestala mu věnovat přílišnou pozornost a začala jednat.

Hodně mi pomáhalo i vědomí toho, že strach je přechodný. Jako dešťové mraky na obloze. Když je necháme vypršet, za čas zmizí.

Hluboko uvnitř jsem se tenkrát rozhodla, že se uzdravím stůj co stůj. Nedala jsem se odradit a po malých krůčcích se posouvala dál.

I když jsem se bála, jak to dopadne, zkoušela jsem nové věci, vnímala, jak na mě působí, vybírala si to, co se mnou souznělo. I přes ten strach jsem podnikala postupně kroky k vysněnému cíli. Měla jsem obrovskou radost z každého sebemenšího úspěchu a začínala věřit, že být jednou zdravá je možné.

Dneska, kdy jsem už mnoho let úplně v pohodě, jsem si uvědomila, jak už beru jako samozřejmé, že nechytnu každou virózu, angínu, nemám žádnou alergii ani dokola opakující se kvasinkové infekce, a přitom tehdy mi to připadalo jako něco nedosažitelného.

Tímhle článkem bych vás chtěla povzbudit a dát vám naději, že všechno je možné.  I přesto, že se třeba bojíte, zkuste jednat, dělat krůčky k uzdravení a věřit v zázraky. 

Metody nejen na zvládnutí strachu, ale i celkově na práci s myslí, které mi během více než dvaceti let praxe nejvíce fungovaly, jsem pro vás shromáždila tady >>

Nedávno jsem četla hezký citát:

Očekávej zázrak a udělej všechno pro to, aby se uskutečnil.

Myslím, že to je základ splnění jakéhokoliv snu. Věřit, že je možné, aby se splnil, ale nesedět jenom v křesle a nečekat, že se „něco stane“. Vykročit, využívat všechny příležitosti, překonávat svůj strach.

Malá ukázka :-):

VisionboardNa konci každého roku si dělám svou „nástěnku snů“ neboli visionboard. Lepím na něj obrázky nebo je sama kreslím – co bych si přála, aby se mi příští rok v každé oblasti života splnilo, kam se chci posunout, jak se chci cítit. Mám ho v ložnici a každý večer a ráno se na něj dívám.

V roce 2019 se mi splnilo skoro všechno. V jedné věci, která se nesplnila, cítím, že jsem se posunula hodně kupředu a sama v sobě změnila spoustu věcí, aby se v budoucnu i tohle mohlo splnit.

Není to ale tak, že se mi to splnilo samo, bez mého přičinění. Musela jsem překonávat spoustu výzev, zpracovávat své obavy, hledat řešení, využívat nabízených příležitostí, milionkrát vystoupit ze své komfortní zóny.

Meteora - vrchol Svatého duchaRok 2019 byl pro mě hodně zásadní, splnila jsem si dva velké sny. Už dlouho jsem sbírala odvahu odejít z práce a živit se sama – online, abych mohla pracovat odkudkoliv. Také jsem měla sen o cestování dodávkou po Evropě (mimo jiné za lezením po skalách). Hodně dlouho to pro mě bylo obojí tak trochu sci-fi.

Ale nakonec jsem dokázala ten obrovský strach překonat a řešení najít. Na konci roku 2018 jsem naposledy zavřela dveře kanceláře, koupila dodávku a posledního března 2019 vyrazila na cestu.

Cestování dodávkouKamarád mi napsal, že to, že jsem takhle vyrazila sama dodávkou, je pro spoustu lidí něco nepředstavitelného. Nevím, možná ano. Ale je to o způsobu myšlení. Když jsem se rozhodovala, jestli odejít z práce a zkusit se živit online, jestli koupit velké auto, jestli někam vyrazit sama – pokaždé mi rozum naservíroval milion důvodů, proč to radši neudělat. Jenže sny jsou přece od toho, aby se plnily.

Mám ráda citát Henryho Forda:

Pokud si myslíte, že něco nedokážete, nebo myslíte, že něco dokážete, v obou případech máte pravdu.

A tak jsem překročila tu hranici strachu, poslechla svůj vnitřní hlas a vyrazila.

Nebyla to pořád jenom idylka u moře. Byly i slabší okamžiky, dennodenně jsem musela jsem řešit různé věci, v jednu chvíli mi dokonce šlo při bouři i o život. Ale neměnila bych ani náhodou. Prožívala jsem naplno každý přítomný okamžik, byla jsem vděčná za každý krásný západ slunce, za každou chvíli, kdy jsem mohla jen tak být a cítit, že doopravdy žiju.

Tahle cesta pro mě byla víc než jenom cestování. Trvala šest měsíců a jsem šťastná, že jsem tu odvahu vyrazit v sobě našla.
Moc bych si přála vás inspirovat. Abyste uvěřili, že je možné dokázat něco, co se vám třeba zrovna teď zdá jako nedosažitelné, o čem vám rozum nebo lidé kolem vás říkají, ať se do toho radši nepouštíte. Abyste dokázali sami sebe přesvědčit, že je šance být zase zdravý/-á, odhodili všechny strachy a vykročili po té správné cestě. Abyste vnímali nemoc jako pomocníka, který nás má něco naučit, jako signál, že je potřeba v něčem změnit svůj život, někam se posunout.

Než jsem vyrazila dodávkou po Evropě, dcera mi k vánocům dala deník, do kterého jsem si pak každý den psala svoje zážitky, pocity atd. Na první stránku mi napsala krásné myšlenky, mimo jiné toto:

Buď opatrná, ale odvážná.

To je myslím něco, čím bychom se měli řídit celý život, v každé situaci. Nejednat lehkomyslně, zbytečně neriskovat, ale být odvážní a každý den překonávat své strachy. Říkat ano příležitostem, věřit svým snům, sami v sebe a dělat všechno pro to, aby se nám naše sny splnily.

A tak – jestli vás trápí nemoci, rozhodněte se být zdraví a udělejte první krok správným směrem. A po něm další a další, i když je to pro vás cesta tak trochu do neznáma a třeba se bojíte. Když jsem to dokázala já, dokážete to také.

Na to, jak pracovat se svou psychikou, odstranit bloky v podvědomí, které nám brání se uzdravit, přenastavit myšlení, aby nás mozek nezásoboval nejrůznějšími strachy, existuje mnoho metod. Do článku by se všechny nevešly, a tak jsem pro vás svoje více než dvacetileté zkušenosti poskládala do online kurzu. Můžete se mrknout tady >>

Jana

PS: Moje půlroční cesta dodávkou po Evropě nakonec hodně překročila hranice normálního cestování. Když jste půl roku pořád venku, sami se sebou, poznáváte nové lidi, místa, a v podstatě každý den vystupujete mnohokrát ze své komfortní zóny, uvědomíte si spoustu věcí, srovnáte si hodnoty. Dát sama/sám sobě takhle delší čas je myslím něco, co by měl každý aspoň jednou za život udělat. O tom, co mi má cesta dala, jsem napsala článek tady >>

  • Pokud byste rádi dostávali upozornění na nové články, napište mi prosím e-mail zde >>