Jste pořád nemocní a připadá vám, jako byste byli zakletí zlým kouzlem, které vám nedovolí se uzdravit? Slovo zlým bych nepoužila, ale jinak máte v podstatě nejspíš pravdu. Povím vám o tom pohádku :-)…
Byla jednou jedna malá holčička, říkali jí Adélka. Jak už to tak v pohádkách bývá, měla svoje sudičky. Ale nebyly to obyčejné sudičky. Přišly už ve chvíli, kdy byla Adélka u maminky v bříšku, a zůstaly s ní celé její rané dětství. Jedna z nich byla „špatná“, naštěstí ty ostatní byly moc hodné a dokázaly leccos zachránit.
Když Adélčina maminka zjistila, že je těhotná, byla nešťastná. Nechtěla mít ještě miminko. Ani tatínek nebyl nadšený, když mu to maminka pověděla. „Špatná“ sudička to viděla, hned přispěchala a hodila Adélce (ještě u maminky v bříšku) přes hlavičku zakletý závoj.
Od té chvíle žila Adélka s pocitem, že ji nikdo nechce, že vůbec na tomhle světě nemá právo být. A že musí být hodná, úžasná, nedělat mamince ani tatínkovi žádné problémy, aby si zasloužila jejich lásku a aby ji chtěli.
Pak se maminka s tatínkem s tou novinkou nějak smířili a začali se na miminko těšit. Jenže tatínek si tak moc přál mít chlapečka… sudička nelenila a hodila Adélce přes hlavičku další zakletý závoj:
Jako žena nejsi dost dobrá. Pořád musíš všem dokazovat, že jsi stejně „hodnotná“, jako muži. Nikdy nepřijmeš svoje ženství a možná ani v budoucnu nedokážeš otěhotnět.
Měsíce plynuly a Adélka se narodila. Prožívala docela hezké dětství, ale občas slyšela od rodičů věty, které zase přivolaly tu sudičku, aby přes ni hodila další a další závoje:
„Tohle nedělej, jsi ošklivá holčička.“ Adélce z toho bylo smutno. „Jsem ošklivá.“
„Budeš dělat, co ti řeknu, jinak si mě nepřej!“
„Zůstaneš ve svém pokoji, dokud nepřestaneš brečet.“
„Nic nedostaneš, nezasloužíš si to, zlobila jsi.“
Během dalších let na ni nemilosrdná sudička házela další a další závoje, až se do nich Adélka úplně zamotala. Už nedokázala vidět opravdový svět. Dokonce se pod jejich tíhou tak dusila, že už vůbec neslyšela svoje srdce. Jednala, jako by to ani nebyla ona. Jako by byla opravdu pod vlivem těch kouzel.
Její podvědomí se ji snažilo chránit, jak to jenom umělo. A tak jí pořád našeptávalo stejné rady, strategie, které se jí už jednou rádoby osvědčily, aby ji ochránilo.
Dělala všechno, co po ní ostatní chtěli, raději už vůbec neříkala, co si doopravdy myslí. Snažila se, jak mohla, aby si zasloužila lásku všech kolem sebe. Jako žena se cítila méněcenná, tolik se snažila mužům vyrovnat… Nevěřila si vůbec v ničem.
Zamotaná do spousty zakletých závojů vyzařovala energie, které jí kouzla určovala. A tak pořád přitahovala podobné lidi, podobné situace, které jí znovu a znovu potvrzovaly, že opravdu za nic nestojí, že musí všem vyhovět a nesmí myslet na sebe… měla sobeckého partnera, zlého šéfa v práci, žila v chudobě…
Hodné sudičky to všechno pozorovaly a jednoho dne si řekly dost. „Musíme už něco udělat. Musíme dát téhle mladé ženě jasnou zprávu, aby pochopila, že takhle to dál nejde.“
A tak, i když jim to nebylo příjemné, přivolaly na ni nemoci. Ať dělala, co dělala, přicházely další a další zdravotní problémy, se kterými jí lékaři nedokázali pomoci. Začínala ztrácet naději, že jednou bude mít hezký život.
Jednoho dne, když uklízela ve svém stole, našla v šuplíku balíček kartiček. Jak to, že si jich nikdy nevšimla? To hodné sudičky dělaly, co mohly. Pokaždé, když jejich škodolibá sestra hodila přes její hlavu další závoj, podstrčily jí jednu kartičku. Na ní byl napsaný úkol. Zkouška, jako v každé správné pohádce.
Vyvěštily jí, že když ten úkol splní, závoj se rozplyne a kouzlo ztratí svou moc. Přečetla si kartičky a konečně pochopila. „Tak je to tedy…nemusím být zakletá navždycky.“
S nadšením se do toho pustila. Začínala si uvědomovat, že jsou to jenom kouzla a ona je může zlomit.
Uvědomila si, že teď už je přece velká. Je na tomhle světě a má právo tu být. Nemusí se už bát, že ji maminka nechce. Nemusí dělat všechno podle druhých. Je úplně bezpečné, když bude žít svůj život podle sebe.
Už při tomhle uvědomění pozorovala, jak se závoje začínají rozpouštět.
A co teprve, když si vytáhla kartičku s nápisem láska! Začala se učit mít ráda sama sebe. Pochopila, že si zaslouží lásku i od druhých. Po splnění téhle zkoušky najednou zmizela polovina závojů. Jak by také ne, přece v každé pohádce je láska silnější než jakékoliv zakletí.
Velikou zkoušku zvládla, když začala mít nezištně ráda svoje rodiče, když jim odpustila všechno zlé. Vždyť i oni měli v dětství svoje sudičky… A když zároveň dokázala odpustit sama sobě, že tak dlouhou dobu šla proti sobě.
Brala jednu kartičku po druhé, plnila s radostí a láskou všechny úkoly, a za nějaký čas byly závoje ty tam.
Začala se konečně uzdravovat a žila tak šťastně, jako nikdy předtím.
Pohádka je u konce, ale sudičky chodí světem a moc rády hází zakleté závoje přes hlavu nám všem. A život nám strká klacky pod nohy, abychom si těch závojů konečně všimli. Abychom otevřeli zamčený šuplík a našli tam ty kartičky.
A abychom se pustili do úkolů, které nám pomohou zlomit všechna kouzla na světě. Někdy potřebujeme překážek hodně, aby nám to došlo. Potřebujeme natolik silnou motivaci, abychom se snažili obstát ve zkouškách a měli k tomu dost odhodlání.
A tak mnohdy přicházejí právě nemoci. Díky nim zjišťujeme, kam se máme v životě posunout, jaké závoje, zkoušky a úkoly nám naše sudičky daly do vínku.
Díky nim si teprve dokážeme všimnout, že jsme se odpojili sami od sebe. Že jdeme v něčem proti sobě a je potřeba změnit spoustu věcí… když nám tohle dojde, všechna kouzla ztratí svou moc. Pak můžeme být doopravdy zdraví.
Jana
Další články o tom, jak podvědomé programy ovlivňují naše zdraví a co se s tím dá dělat, najdete v rubrice „psychika“>>
Napsat komentář