Nejčastější traumata a emoční zranění z dětství, která nás vedou do nemoci

Traumata a emoční zranění v dětství jsou jako knížka, podle které se pak píše scénář k filmu o naší dospělosti.

Jako malá holčička nebo kluk nasáváme všechno jako houby. A všechno vnímáme jako fakt. O ničem nepochybujeme. Takhle to prostě je. Takhle se chová muž k ženě, když řeknu tohle, budu odmítnutá…

Aby nás to moc nebolelo, náš mozek si vytvoří kompenzační, ochranné mechanismy. Když udělám tohle, tatínek mě bude mít rád… Jako malí človíčci ze všeho nejvíc potřebujeme lásku. Lásku, lásku a zase lásku. A naučíme se, jací máme být, abychom ji dostali. Dost často také utíkáme do nemoci…

Možná to vyznívá celé dost pesimisticky, ale rozhodně nejsme odsouzeni být v dospělosti vláčeni emočními zraněními z dětství. Je dobré, když si uvědomíme, co jsme jako děti prožívali, jaké vzorce chování jsme si vytvořili, jaké ochranné mechanismy se nám teď spouští.

Ale skvělá zpráva je – už jsme velcí. Nemusíme „naskakovat“ na naše automatické reakce. Je jenom na nás, jak budeme konkrétní situace prožívat. Jsme dospělí a tu naši malou holčičku nebo kluka, kterého v sobě pořád máme, dokážeme ochránit.

Pojďme se podívat, jaké nejčastější podvědomé programy z dětství nás mohou v dospělosti ovlivňovat. Nejsem zastáncem nekonečného „rýpání“ se v minulosti. Ale jednou se zastavit, pořádně se rozhlédnout, udělat si z toho nějaký závěr do budoucna a případně s tím nějakou dobu popracovat stojí za to.

Budu psát tentokrát obecně, protože jsou to dost citlivá témata a nechce se mi úplně všechno veřejně sdílet. Ale mohla bych vyprávět… :-).

Stačí, abychom byli nechtěné dítě, nebo nás po porodu odnesli od maminky – a pocit odmítnutí je na světě. Když k tomu pak za pár let přidáme, že nás tatínek bude mít rád, jenom když si uklidíme pokojíček a budeme mít samé jedničky (s trojkami a nepořádkem na stole je s námi něco v nepořádku), je to pro nás do budoucna jasná informace:

Taková, jaká jsem, nejsem dost dobrá. Musím se opravit, pak teprve mě budou mít ostatní rádi. Radši potlačím svoje potřeby a budu dělat všechno pro druhé, aby mě neodmítli. Obětuji se, abych si zasloužila lásku.

Až jednoho dne přijde nemoc. Hodná holka nebo hodný kluk si začnou uvědomovat, že jejich hranice nejsou zdravě nastaveny. A že nejdůležitější člověk, kterého by měli milovat a o kterého by se měli s láskou postarat, jsou oni sami…

I v případě opuštění můžeme hledat kořeny v odloučení miminka od maminky. Už tady může vznikat pocit „jsem sám/sama, na nikoho se nemohu spolehnout“, který pak zažíváme i v dospělosti. A když pak ještě náš táta odejde od rodiny, opustí nás…

Někdy to ale nemusí být z pohledu dospěláka ani nic tak zásadního – stačí, abychom jako malé dítě byli týden sami v nemocnici. Někdo je úplně v pohodě, ale pro někoho je to opravdu pocit opuštění. Je jedno, že je to „jen“ týden, pro maličké dítě je to věčnost, může si i myslet, že už to tak bude napořád.

V dospělosti pak často býváme emočně závislí na partnerovi, bojíme se, že nás opustí, i když jde třeba jen s kamarády na pivo. A uděláme všechno pro to, aby nikam nechodil, aby zůstal s námi doma. Třeba i onemocníme…

Křivda může mít hodně podob. Jednou z nejčastějších je pocit, že rodiče mají raději mého sourozence. Že je pro ně důležitější než já. Je v jejich očích chytřejší, hezčí, schopnější, hodnější… je to tak nespravedlivé…

Tohle s námi může v dospělosti pořádně zamávat. Snažíme se v práci i v soukromí dokazovat, že za něco stojíme, vytváříme na sebe obrovské nároky. Zároveň ale sami sobě nevěříme, a tak to mnohdy ani nedopadne dobře… sebevědomí jde postupně dolů a když přijde nemoc, aby nás zastavila, už ani nedokážeme věřit vlastnímu tělu.

Mezi další zranění může patřit například ponížení, zrada apod., principy fungují podobně.

Ve všech případech si naše podvědomí vytváří ochranné mechanismy, abychom to přežili. Kromě toho, co už jsem psala, náš mozek zkrátka „vypne“ emoce. Vyhodnotí, že je bezpečnější nic necítit, žádné emoce neprojevovat. Jako děti potlačíme pláč, hněv apod., jsme ta hodná holka, hodný kluk.

Když vyrosteme, máme toho v sobě už tolik potlačeného, zaseknutého, že není divu, když přijde nějaká nemoc, deprese apod.

Základem je přijetí a sebepřijetí. Takhle, jak jsem, jsem v pořádku. Prožila jsem to a to, ale už jsem velká a mohu si sama rozhodnout, jak se budu cítit. Pouštím minulost. Rozumím tomu, přijímám to a pouštím to. Uvolníme tím odpor a můžeme s těmi věcmi pak dál pracovat.

Hodně pomůže dovolit si v bezpečném prostředí prožít emoce, které mám v sobě z dětství potlačené. Pustit je ven. Odblokujeme tím spoustu zaseknuté energie.

Silná témata, která nás „nechtějí pustit“, je dobré si postupně pročistit. Existuje na to řada technik, každému může vyhovovat něco jiného. Hodně pomáhá například pracovat se svým vnitřním dítětem.

Další techniky existují na to, abychom si postupně svůj mozek přeprogramovali. Abychom přepsali vzorce, které nám naše podvědomí automaticky podstrkuje.

Tímhle článkem jsem vás nechtěla uvrhnout do pesimismu :-). Naopak. Popřemýšlet nad těmito věcmi, zkusit s nimi pracovat a pročistit si je – nám může například hodně pomoci se konečně dostat z vleklých, opakovaných nemocí, u kterých si už nevíme rady. A to rozhodně stojí za to  :-).

Jana

Metody a techniky, které se mi nejvíce osvědčily a pomohly mi pročistit všechno, co jsem si odnesla z dětství (a uzdravit se :-)), jsem dala do online kurzu Uzdravení změnou mysli.