Ráda bych se s vámi podělila o své zkušenosti s tématem vbočený palec (neboli hallux valgus) a propadlá příčná klenba. Když jsem si všimla, že něco takového na svých nohou mám (na té úvodní fotce nejsou moje nohy :-)), začala jsem se tím intenzivně zabývat.

Jak je mým zvykem, prostudovala jsem všechno možné i nemožné :-). Zkušenosti lidí, názory specializovaných lékařů, fyzioterapeutů (včetně těch, kteří pracují se sportovci, těch, kdo jsou tzv. „celostní fyzioterapeuti“ apod.), alternativních léčitelů, výrobců různých typů speciálních vložek do bot, a samozřejmě i všech známých a kamarádů.

Věnovala jsem tomu opravdu hodně času, protože představa, že za pár let nebudu moci ani chodit, jak mě bude bolet klenba, natož běhat, nedokážu si obout lezečky (boty na lezení po skalách), bude hrozit operace palců, přidají se k tomu kladívkové prsty atd. – to mě zrovna štěstím nenaplňovalo.

A tak jsem navštívila odborníky, prostudovala všechno, co šlo, a zjistila jsem, že názory jsou neskutečně různé, dost často úplně opačné. Byla jsem z toho totálně zmatená:

  • Specializovaný lékař mi doporučil jednoznačně jít co nejdříve operaci palců (klenbu neřešil). Plus nosit kroksy. No… ne že by nebyly pohodlné, ale že by měly vyřešit příčinu problému?

  • Fyzioterapeut specialista mi doporučil nosit normální boty, operace kdyžtak za čas, plus nosit pořád ortopedické vložky na míru (ty jsem si nechala vyrobit, ale pak jsem je nakonec nenosila).

  • Další fyzioterapeutka specialistka mi doporučila na operaci nechodit, vložky nosit občas (tak půl napůl), chodit v normálních botách, střídat s bosobotami, na noc (nebo i přes den) si brát korektory, a k tomu cvičit speciální cviky.

Od dalších lidí, odborníků a z toho, co jsem prostudovala, vyšla další doporučení: 

  • Chodit naboso, ale jen v terénu. V žádném případě nechodit naboso po hladkých tvrdých površích.

  • Chodit naboso všude, i po hladkých tvrdých površích.

  • Co nejvíce cvičit. V tom jediném se shodovali všichni :-).

  • Jít na operaci, člověku se hodně uleví.

  • Nechodit na operaci, protože to stejně problémy nevyřeší.

  • Nosit pořád ortopedické vložky, jinak se stav zhorší.

  • Ortopedické vložky vůbec nenosit, svaly při nich zleniví, akorát se to zhorší.

  • Brát si korektory na vbočený palec na noc, ideálně i přes den.

  • Korektory v žádném případě, svaly palce zleniví.

  • Chodit jenom v bosobotách (barefoot).

  • Chodit zásadně v normálních botách, bosoboty nejsou vhodné pro lidi, kdo už mají klenbu špatnou a palec vbočený.

  • Atd. atd. ….mohla bych pokračovat ještě dlouho.

Přišlo mi až neskutečné, jak se názory takhle diametrálně různí. V dnešní době, kdy už medicína a obzvlášť ortopedie udělala takový pokrok.

stopy v pískuNějakou dobu jsem z toho byla dost zmatená, rozčarovaná, ale pak jsem si řekla, že přestanu plašit, budu poslouchat svou intuici a zdravý rozum. Vymyslela jsem pro sebe řešení, postup, kterým se budu řídit.

Měla jsem v sobě sice dost pochybnosti a přiznávám, že i strach – protože to byla opravdu sázka na jednu kartu. Kdyby to nevyšlo, mohla bych si naopak uškodit a například zmiňovaná operace by mě asi pak už neminula. Ale rozhodla jsem se zkrátka tu zodpovědnost sama na sebe vzít, důvěřovat sama sobě a věřit, že jsem se rozhodla správně.

A v tu chvíli mi někdo shora seslal znamení :-):

V momentě, kdy jsem si sepsala, co pro svoje nohy budu dělat, jak to vyřeším, na mě na internetu vykoukl článek jedné celostní fyzioterapeutky. Každé slovíčko, které tam psala, bylo, jako by mi mluvila z duše. Přesně tytéž názory, naprosto stejný pohled na věc a stejný návrh řešení. To mi moc pomohlo uvěřit, že jsem se rozhodla správně. Byl to strašně krásný pocit. Najednou jsem věřila, že to je opravdu správné řešení.

Já vím, že už čekáte na to, jak jsem to vyřešila :-). Prosím, berte to ale jako můj soukromý závěr a názor. Nejsem odborník. Prostudujte a zkonzultujte si danou věc, jak nejlíp můžete, a pak se rozhodněte sami podle sebe.

Moje řešení nakonec bylo a je toto:

Můj postup na vbočený palec (hallux valgus) a propadlou příčnou klenbu

  • Na operaci nepůjdu. Zvětšené klouby palců lékaři ořežou, ale problém se tím nevyřeší. Rekonvalescence trvá dlouho, je to velmi bolestivé. Ale hlavně – neřeší to příčinu. Většina lidí má prý do roka všechno zpátky.

  • Ortopedické vložky (i když jsou na míru) nosit nebudu. Je to v podstatě obdoba ortézy, kterou když nosíte, svaly zleniví a z dlouhodobého hlediska se situace jen zhorší.

  • Jak to jen jde, chodím v bosobotách. Chodidlo potřebuje aktivitu, cítit podloží, reagovat, být tzv. živé, posilují se tím svaly, klenba atd. Prsty v nich mají dostatek prostoru.  Jedny jsem si i vyrobila – takové ty ťapky s provázky, odchodila jsem v nich celé léto.

  • „Normální boty“ nosím jen na běhání, protože při běhu nedokážu mít ten nášlap tolik pod kontrolou. Vlastně je mi líto, že nedokážu v bosobotách běhat, ale bolely mě z toho nejdříve nárty, potom pata… asi je to o zvyku, o tom se to postupně naučit, o správném nášlapu, ale do tohoto bodu jsem ještě nedošla. Doufám, že se to jednou naučím.

  • Na orientační běh, kde mám speciální boty, nosím ty na míru vyrobené ortopedické vložky. Tyhle boty mají tak tvrdou a pevnou podrážku, že to nějak nezvládám jinak, bez vložek by mě bolelo pod bříšky prstů.

  • Doma chodím v měkkých papučích, jen aby mi nebyla zima od nohou, tj. jakoby bosa. V žádném případě pevná podrážka.

  • Korektory zatím nepoužívám. Nemám úplně jasný názor, jestli pomohou nebo naopak, ale jsou mi natolik nepříjemné a spát s nimi nedokážu, že jsem je prozatím vyřadila. Když změním názor, napíšu vám to :-).

  • Když jsem v přírodě – tj. hlavně když jedu lézt na skály – chodím úplně bosa. Chůze naboso v terénu (šišky, klacíky, jehličí, kamínky…) krásně stimuluje chodidlo, aktivují se malé svalíky, formuje se klenba…. Navíc jste krásně ve spojení se zemí, získáváte ze země záporné ionty….je to krásný pocit. Někteří spolulezci i naboso lezou po skalách a říkají, jak je to úžasné spojení s tou skálou, ale to já nedokážu, musela bych si „vypěstovat“ trochu hroší kůži na prstech u nohou :-).

  • Třikrát týdně cvičím speciální cviky pro zdravá chodidla. Plus speciální cviky pro příčnou klenbu a vbočený palec. Sestavila jsem si takový svůj soubor cviků – jednak podle knížky Zdravá chůze po celý život, také podle kurzu, který jsem absolvovala, a podle osobního doporučení jedné fyzioterapeutky, která se specializuje na chodidla. Ukážu vám přesně, co cvičím, v dalším článku, protože sem už by se to nevešlo. Tak prosím chvilku vydržte, cviky dodám :-).

  • V bytě, kde jsem dříve bydlela, jsem měla vedle postele krabici cca 1,5 m x 60 cm, naplněnou „kačírkem“. Bývalý přítel vždycky ráno v polospánku strčil nohy do kamínků a lekl se, co to je :-). Říkal tomu „kašpárkův hrobeček“ :-). Já jsem při čištění zubů „chodila“ v téhle krabici – 1 krok tam, 1 zpět. Tím se krásně stimulují chodidla. Když jsem se stěhovala, „kašpárkův hrobeček“ jsem s sebou nebrala :-), ale chystám se udělat si menší krabici nebo lavor s kamínky v koupelně.

  • Snažím se správně chodit. Tj. nepatrně podsadit pánev, ramena dozadu a jakoby dolů a do stran, hlavu vytáhnout nahoru za „šošolku“, zastrčit bradu. Našlapovat správně – první pata (spíše vnější strana), pak k bříškům prstů, potom směrem ke kloubu palce, poslední odraz je palcem. Nedělat dlouhé kroky, aby na patu nebyly příliš velké nárazy. Našlapovat měkce.

  • Při sezení na židli sedím rovně, s chodidly na zemi, nekřížím nohy. Je to důležité na správné postavení kyčlí, ty chodidla také ovlivňují.

  • Vytvářím si správné pohybové návyky i jinde: při řízení auta, při běhání, při vaření a úklidu…všechno se vším souvisí, každé stažení svalu se řetězí klidně na druhý konec těla, i na chodidlo.

To, co jsem popsala, praktikuji asi 5 let. No a výsledek….

Příčná klenba se hodně zlepšila. Pamatuji si, že jsem nemohla vůbec jít bosa po tvrdém podkladu, uprostřed bříšek prstů na chodidle jsem měla klenbu tak propadlou, že mě každý krok už strašně bolel. Teď chodím úplně v pohodě bosa kdekoliv. I doma na dlažbě mám buď jen ponožky nebo měkké papuče a je to ideální.

Vbočené palce nebolí, mám je uvolněné (oproti předtím, kdy byly dost zatuhlé), dokážu s nimi samovolně hýbat, úhel vbočení se trochu zmenšil (do té doby, než jsem začala praktikovat tohle řešení, se pořád zhoršoval).

Ve druhém díle článku jsem vám popsala konkrétní cviky, které mi pomáhají a mají podle mne opravdu význam cvičit.

Jana
  • Pokud byste rádi dostávali upozornění na nové články, napište mi prosím e-mail zde >>