Když jsem se kdysi snažila uzdravit (viz můj příběh), bylo mi jasné, že musím něco dělat se svou psychikou – uzdravit mysl. Ale nějak jsem pořád nevěděla, jak na to.

Bylo pro mě skoro nemožné myslet pozitivně, protože můj čas se dělil mezi ležení v posteli, sezení v čekárnách lékařů a absolvování snad všech vyšetření, která existují. Utápěla jsem se v pocitech strachu, sebelítosti, křivdy. Proč zrovna já?

Byla jsem totálně zoufalá a trvalo několik let, než se mi podařilo ve svém myšlení a vnímání celé situace něco změnit. Ačkoliv změnit je slabý výraz. Popravdě – v mé mysli nezůstal kámen na kameni. Šlo to pomalu, protože v té době ještě nebylo tolik informací, a myslím, že jsem na to ani nebyla v hloubi duše opravdu připravená.

Dneska, s mnohaletým odstupem, jsem si jistá, že když máme nějaké dlouhodobé, opakující se nebo vážné zdravotní problémy, je bezpodmínečně nutné v sobě udělat velké změny. Podívat se hluboko dovnitř sebe sama, pořádně provětrat svůj mozek a podvědomí, zkrátka udělat ve své mysli generální úklid. A především se zaměřit na svoje dětství. 

V dětství si ukládáme podvědomá přesvědčeníJednou z věcí, která má na naše zdraví ohromný dopad, jsou podvědomá přesvědčení, která jsme během života, a hlavně právě ve svém dětství posbírali. Je toho i spousta dalšího, ale tyhle programy v podvědomí, které jsme si nechtěně nahráli do hlavy, jsou moc důležité.

Mohou se týkat přímo zdraví (třeba nám maminka pořád opakovala, že nastydneme, že máme slabou imunitu – říkala to přece paní doktorka…), nebo v podstatě čehokoliv, protože naše zdraví souvisí se vším. Když jsem tohle tehdy pochopila, začala jsem ten chaos v hlavě pomalu rozmotávat.

Odtajním vám kus mého dětství, abyste pochopili ten princip.

Od maminky jsem často slýchala věci typu (myslela to samozřejmě dobře, ale…):

  • „Radši tu kytaru k ohni neber, vždyť na ni ještě pořádně neumíš.“

  • „Nenafukuj to kolo sama, co když se ti to nepovede.“

  • „Nelez na ten strom, ať nespadneš.“

  • „To jsi neměla říkat, co si lidi pomyslí.“

  • …a mnoho dalších.

Nějak takhle mi vznikl kdesi hluboko v podvědomí učebnicový příklad programu „nejsem dost dobrá, nic pořádně neumím“.

Ve škole jsem se bála si s dětmi povídat (protože bych mohla říct něco špatně), hrát si s nimi (protože jsou ve všem určitě lepší než já). Ale šlo mi učení. Coby systematikovi mi nevadil tehdejší školský systém, učila jsem se ráda, šlo mi to snadno a měla jsem samé jedničky, jak mi kladla na srdce maminka. Tím jsem si kompenzovala jinak obrovské komplexy méněcennosti.

Umíte si představit, jakou pozici jsem měla mezi dětmi ve třídě. Když se hrála vybíjená, kapitáni si mě do družstva nevybrali, zbyla jsem poslední. Když byla vánoční besídka a tancovalo se, nikdo pro mě nepřišel. Vyvrcholilo to někdy v deseti letech, kdy jsem se platonicky zakoukala do jednoho spolužáka. Náhodou jsem ho jednou potkala v parku. Aniž bych mu něco naznačila, řekl mi: „Ve třídě mám rád všechny holky, kromě X….-ové a Y…-ové.“ Ta druhá jsem byla já.

A tak jsem do života šla vybavená přesvědčením, že nejsem dost dobrá, že do žádné skupiny lidí nemohu patřit, že mě nikdo nebude brát jako ostatní, že mě nikdo nebude mít rád. 

Od té doby mi tenhle pocit moje podvědomí pravidelně servírovalo:

  • Na FTVS jsem v prváku měla pocit, že mezi ně nepatřím, že všichni zvládají všechny sporty levou zadní, jenom já to neumím, že mě nebudou brát do party… nějaký čas trvalo, než jsem pochopila, že je to celé nesmysl.

  • Ve dvou pracovních kolektivech se to zase opakovalo. Všichni jsou kompetentní dělat svou práci, vzájemně se mají rádi, spolupracují, jenom já ne. Stála jsem stranou, utopená ve svém strachu se projevit a pocitech, že mezi ně nepatřím, že na to nemám. I tady jsem pak samozřejmě pochopila, že je to jenom v mojí hlavě.

  • Výjimku tvořily akorát party na orientačním běhu a na lezení, protože v tom jsem se cítila jistá a s těmi lidmi jsem měla hodně společného. Tam mi vždycky bylo fajn.

Paradoxem je, že mi to celé „docvaklo“ až nedávno, když už jsem tohle téma měla dávno pročištěné a zpracované tak nějak intuitivně různými metodami, aniž bych to konkrétně pojmenovala.

Přitom je to tak silný program v podvědomí, že mě brzdil i v uzdravení:

  • Nedůvěřovala jsem svému tělu, že se dokáže uzdravit.

  • Nedůvěřovala jsem sama sobě, že dokážu pro svoje zdraví něco udělat.

  • Když jsem šla na nějaký seminář, kurz nějaké metody atd., vždycky mi podvědomí našeptávalo, že všem to bude fungovat, jenom mně ne. Všichni tam budou skvělá parta, lektoři se jim budou věnovat a oni se budou uzdravovat, jenom já jsem tam zbytečně, jako pozorovatel v koutě.

Naštěstí nastoupila doba internetu, spousty informací a mně to postupně docházelo. Pomalu jsem tu svou hlavu vyklízela, větrala a nacházela sama sebe. Výsledek je super :-).

A tak bych vám chtěla říct: nebojte se něco ve svojí mysli změnit. Nebojte se zapátrat v paměti a odhalit, co vás v uzdravování a v celém životě brzdí. A pak to pročistit a dovolit svému tělu, aby se začalo uzdravovat. 

Způsobů, jak to udělat, je hodně a každému může vyhovovat něco jiného. Do článku by se to nevešlo ani náhodou :-), proto jsem pro vás na téma léčení psychiky připravila online kurz, kde najdete spoustu metod a technik, jak taková negativní přesvědčení odhalit, jak je vyčistit a jak celkově přeprogramovat svou mysl, aby vám pomohla se uzdravit.

Ale aspoň jeden jednoduchý tip, který může hodně pomoci:

Například si uvědomíte, že si (byť podvědomě) pořád myslíte: „Už nevím, co dál. Co když se moje tělo uzdravit nedokáže?“ Zkuste to přesvědčení co nejpřesněji formulovat a poté k němu vymyslete opak. Správné přesvědčení a nastavení mysli, jaké byste si přáli mít. Například ta věta může znít takto: „Moje tělo má skvělý imunitní systém, přesně ví, co má dělat, a právě teď se uzdravuje.“ Tuhle novou větu si pak každý den říkejte, čtěte, nahrajte do mobilu a poslouchejte. Musíte být vytrvalí, abyste v mozku vytvořili nové neuronové „cestičky“, přepsali staré přesvědčení a on začal tělu dávat pokyny k vylučování těch správných hormonů a látek, které vám pomohou se uzdravit. Je dneska už vědecky dokázané, že přesně takhle to funguje.  Akorát je hodně důležité novou větu formulovat tak, abyste byli schopni jí uvěřit.

Hluboké odpuštění druhým i sobě

Jedním z dalších velmi efektivních způsobů, jak smazat ve svém podvědomí programy, které nám neslouží a třeba nás i brzdí v uzdravení, je hluboké, opravdové odpuštění. Mnohdy ani není potřeba přesně definovat dané programy a bloky.

Že jsme doopravdy odpustili, poznáme tak, že už v nás vzpomínka na danou osobu, situaci apod. nevyvolává žádné emoce. Je to někdy hodně náročné a je potřeba postupně odloupávat slupky, ale tahle „piplací“ práce se opravdu vyplatí.

Součástí výše zmiňovaného online kurzu Uzdravení změnou mysli  je mimo jiné i meditace odpuštění (formou nahrávky v mp3). Rozhodla jsem se ji zpřístupnit všem (snad se účastníci kurzu nebudou zlobit :-)), aby vám šlo odpouštění snadněji, protože myslím, že je to v dnešní době hodně potřebná věc nejen v souvislosti se zdravím.

Meditaci odpuštění (nahrávku v mp3) si můžete zadarmo stáhnout tady >>

Povídání s vnitřním dítětem

Ještě jeden tip, jak můžete přijít na kloub tomu, jaké podvědomé programy v sobě máte uloženy. Zkuste si popovídat se „svým malým já“, jak se říká se svým vnitřním dítětem. Jak to udělat a „jak to celé funguje“, si můžete přečíst v tomhle článku >>

Na závěr jedno přirovnání, které se mi moc líbí. Je to příběh o výcviku slonů:

Dříve se sloni využívali pro tahání těžkých břemen. Malé slůně přivázali a dovolili mu chodit v kruhu s takovým poloměrem, jak dlouhé bylo jeho lano. Když pak slon vyrostl, dali mu na místo na noze, kde měl dříve uvázané lano, kovový náramek. Slon neutekl, jak by se mohlo zdát. I když byl volný, neodešel dál než na délku bývalého lana.

S našimi vzpomínkami a podvědomými programy je to stejné. Jak dlouhé máte svoje lano?

Jana

  • Pokud byste rádi dostávali upozornění na nové články, napište mi prosím e-mail zde >>