Když jsem se kdysi snažila uzdravit (viz můj příběh), bylo mi jasné, že musím něco dělat se svou psychikou – uzdravit mysl. Ale nějak jsem pořád nevěděla, jak na to.

Bylo pro mě skoro nemožné myslet pozitivně, protože můj čas se dělil mezi ležení v posteli, sezení v čekárnách lékařů a absolvování snad všech vyšetření, která existují. Utápěla jsem se v pocitech strachu, sebelítosti, křivdy. Proč zrovna já?

Byla jsem totálně zoufalá a trvalo několik let, než se mi podařilo ve svém myšlení a vnímání celé situace něco změnit. Ačkoliv změnit je slabý výraz. Popravdě – v mé mysli nezůstal kámen na kameni. Šlo to pomalu, protože v té době ještě nebylo tolik informací, a myslím, že jsem na to ani nebyla v hloubi duše opravdu připravená.

Dneska, s mnohaletým odstupem, jsem si jistá, že když máme nějaké dlouhodobé, opakující se nebo vážné zdravotní problémy, je bezpodmínečně nutné v sobě udělat velké změny. Podívat se hluboko dovnitř sebe sama, pořádně provětrat svůj mozek a podvědomí, zkrátka udělat ve své mysli generální úklid. A především se zaměřit na svoje dětství. 

V dětství si ukládáme podvědomá přesvědčeníJednou z věcí, která má na naše zdraví ohromný dopad, jsou podvědomá přesvědčení, která jsme během života, a hlavně právě ve svém dětství posbírali. Je toho i spousta dalšího, ale tyhle programy v podvědomí, které jsme si nechtěně nahráli do hlavy, jsou moc důležité.

Mohou se týkat přímo zdraví (třeba nám maminka pořád opakovala, že nastydneme, že máme slabou imunitu – říkala to přece paní doktorka…), nebo v podstatě čehokoliv, protože naše zdraví souvisí se vším. Když jsem tohle tehdy pochopila, začala jsem ten chaos v hlavě pomalu rozmotávat.

Odtajním vám kus mého dětství, abyste pochopili ten princip.

Od maminky jsem často slýchala věci typu (myslela to samozřejmě dobře, ale…):

  • „Radši tu kytaru k ohni neber, vždyť na ni ještě pořádně neumíš.“

  • „Nenafukuj to kolo sama, co když se ti to nepovede.“

  • „Nelez na ten strom, ať nespadneš.“

  • „To jsi neměla říkat, co si lidi pomyslí.“