Věřím, že každá situace, kterou v životě prožíváme, má pro nás nějaký smysl. Když jsem byla před lety pořád nemocná, cítila jsem se v roli oběti, v duchu se pořád ptala, proč zrovna já… a dokud jsem to brala takto, nedařilo se mi uzdravit. Dneska, po mnoha letech vím, že mě přesně tyhle prožitky měly něco naučit, posunout mě dál. Měla jsem si spoustu věcí uvědomit a hodně toho sama u sebe změnit. Jsem za to zpětně ohromně vděčná. Chtěla bych vám proto z vlastní zkušenosti poradit: pokud máte nějaké zdravotní problémy, nehledejte zázračnou pilulku. Vnímejte sebe jako celek, hledejte ty pravé příčiny.

Jsem dávno zdravá, ale učím se pořád. A jsou chvíle, kdy cítím, že „tohle“ nemůže být náhoda. O jednom hodně silném okamžiku bude tenhle článek.

Jak jsem psala minule, plním si sen. Dodávkou upravenou na spaní jménem Koloděj (podle Cimrmanova obra Koloděje – není to totiž žádný trpaslík :-)) už tři měsíce jezdím po plážích a městečkách jižní Evropy – Sardinie a Řecko – a další minimálně dva měsíce doufám budu. Když listuju svým deníčkem, zážitků (v naprosté většině nádherných) už mám nepočítaně.

Bouře nad Chalkidiki k příjemným chvílím nepatřila, ale vlastně to zpětně vnímám pozitivně:

V kempu - ráno před bouříJsem na Sithonii, prostředním prstu Chalkidiki. Po delší době jsem strávila zase jednu noc v kempu – udělat „údržbu“ sebe i Koloděje. Ráno vyrážím kolem prstu Kassandra a na sever, do vesnice Sozopoli. Podle aplikace by tam mělo být dobré místo na spaní na pláži, kde tolerují karavany (tudíž i mou dodávku).

Přijíždím na pláž, ale nadšená moc nejsem. Poměrně blízko jsou domy, asi bych se tu necítila bezpečně. Dávám na celkem silný intuitivní pocit a rozhoduju se raději jet zpátky – na prostřední prst Sithonia, do městečka Sarti. Tam je nádherná pláž Platania, kde to znám a můžu tam v klidu zůstat několik dní. Potřebuji pracovat, odpočinout si od řízení… mám radost, že jsem se tak rozhodla. Přijedu tam sice v noci (je to přes 100 km), ale cestu znám, je to v pohodě.

Asi 40 km od Sarti, podél východního pobřeží Sithonie pozoruji nad mořem bouřku. Je v dálce, tady ani nefouká. Říkám si, jak mám bouřku ráda. Ráda pozoruju blesky a poslouchám hromy, bubnující déšť… jenom bych byla radši, kdyby přišla blíž, až zaparkuju. Po očku sleduji blesky. Je mi divné, že nejsou na jednom místě, ale po celé délce dlouhatánského obzoru.

Vjíždím do Sarti a je to tady. Jako kdyby někdo zmáčknul vypínač. Silný vichr, provazce deště, které chvilku stírače stíhají, ale pak už nemají šanci. Skoro není vidět na silnici, odbočku na pláž jsem minula. Déšť pořád sílí. Podařilo se mi otočit a jedu zpátky, tentokrát se snad trefím. Na pár vteřin, zrovna když se k odbočce blížím, déšť trochu poleví a já vidím, kam jet. Je to sice polní cesta, ale není to daleko a na pláži to pro mne bude bezpečnější, je docela chráněná a nejsou tam stromy. Přejedu brod, kde v tu chvíli ještě neteče žádná voda, a chci zatočit na dál už rovnou cestu.

Vtom to přijde jako lusknutím prstu. Jako kdyby někdo nahoře vylil obří bazén nebo protrhl hráz.

Souvislá hmota vody se valí přes auto, nemohu pokračovat. Stavím. Vichr cloumá autem, slyším kroupy narážející na sklo, ale už absolutně nic nevidím. Jenom zadním oknem zahlédnu, jak se voda v potoce začíná valit přes brod a prudce stoupá. Přede mnou blesk na chvilku osvítí padlé stromy. Jsem tu uvězněná. Dopředu přes stromy nemůžu, za mnou se valí voda, couvat přes ní přes úzký brod by byla sebevražda.

Sedím v autě a modlím se, aby to přestalo, ale spíš to naopak sílí. Ztrácím už i pojem o tom, jak mám natočené auto.

Prosím „ty nahoře“, ať mě zachrání. Nechci tu zůstat, chci žít, vidět svou dceru…nechci skončit pod padlým stromem nebo utopená. V tu chvíli zažívám totální bezmoc a beznaděj. 10 minut se zdá jako věčnost.

Pak si ale uvědomím, že zůstat tady je opravdu hodně nebezpečné a že musím něco udělat. Vylézám z auta. Okamžitě jsem promočená na kost. V rámci možností obhlížím situaci. Kolem auta je přece jenom malinký manévrovací prostor, třeba by se mi podařilo otočit a vrátit se na silnici. Voda stoupá rychle, ale když si pospíším, ještě stihnu projet, aby mě to nestrhlo.

Je to risk, není nic vidět a můžu sjet do potoka, ale musím to zkusit. Zadkem i předkem auta odtlačuju padlé větve a asi na třicetkrát se otáčím. Podařilo se. Když dám plný rejd, už se snad trefím na brod. „Koloději, teď nebo nikdy. Jedem!“ Přejíždím brod a za chvilku vyjíždím zpátky na silnici.

Vypadá to tu jako apokalypsa. Světla nesvítí, silnice je plná popadaných větví, palet, hromady věcí… pár aut jede krokem a bliká.

Pomaloučku kličkuji mezi větvemi a jedu směr supermarket, kde vím, že je velké parkoviště bez stromů. Zbytek noci strávím tady, teď už jen za vydatného deště bez vichru.

Ráno obhlížím auto – je netknuté. Nevím, jak je to možné, když jsem s ním odtlačovala ty větve, ale je úplně bez škrábnutí. Několik ďolíčků na střeše od krup a malinké promáčknutí vzadu, nic víc.

Silnici už stihli odklidit, jedu se podívat z vršku, jak vypadá pláž, kam jsem chtěla původně jet. Z toho pohledu je mi smutno. Všechno zničené, slunečníky zdemolované. Karavany tam stojí, snad se jim nic nestalo. Jsou tu ale uvěznění, protože příjezdová cesta je pořád plná padlých stromů. Když vidím, co všechno spadlo na cestu, kde jsem stála… ještěže se mi podařilo odjet.

Když jsem na téhle pláži byla před pár dny, byla nádherná. Malí kluci se snažili zničit jeden sundaný vršek slunečníku, ale naštěstí se jim to nepodařilo, byl hodně bytelně vyrobený. Netušila jsem, že za pár dní už všechny slunečníky budou zpřelámané jako sirky.

Rozhoduju se odjet pryč. Někam, kde budu moci pár dní zůstat v klidu… jedu „mezi prsty“ Chalkidiki, kde jsem už také byla.

Sedím u moře, asi tři hodiny hraju na kytaru s výhledem na Athos a snažím se z toho vyzpívat. Teprve mi postupně dochází, co se to vlastně odehrálo. Je to jako smyčka filmu. Před devíti dny jsem přesně tady seděla a plánovala, jak objedu dva prsty Chalkidiki…

Zpětně se ze zpráv dozvídám:

  • 4 km od kempu, ze kterého jsem ráno odjela, bylo zdemolováno městečko, tj. kemp to musel také hodně odnést. Bylo tam plno stromů…

  • Vesnice Sozopoli, odkud mě intuice vyhnala pryč, byla ta, kde umřeli Češi v karavanu, bylo to jedno z nejhorších míst.

  • Sympatický pár z Nizozemska, který jsem potkala na jedné z pláží několik dní před tím večerem, strávil tu noc náhodou také v Sarti jako já. Ale v kempu, kde padaly kroupy jako tenisáky, popadaly stromy, zasáhlo jim to auto a dalším lidem ještě hůř. Museli prořezat a odtáhnout navijákem větve, aby se tam odtud dostali. Bouřku přečkali na podlaze karavanu a modlili se, aby přežili. Já byla jen o pár set metrů dál a nic se mi nestalo, dokonce kroupy tu byly jenom malé.

Nevím, jestli je vůbec možné, aby to byly všechno jenom „náhody“, které mě zachránily. Tak, že jsem vyvázla bez škrábnutí já i Koloděj.

Být v Sozopoli, možná bych tu už nebyla. Být v jednom z kempů, hrozilo by velké riziko, že na mě spadne strom nebo minimálně větev. Na „mém“ místě u potoka to sice rozhodně nebylo bezpečné, ale tak, jak se mi podařilo uniknout, to nakonec bylo nejmenší zlo a zachránilo mě to. Stromy trochu tlumily vítr, kroupy tu byly malé a potok mě ještě pustil zpátky.

V takové chvíli si člověk uvědomí, jak je všechno pomíjivé. Stačí vteřina. A jak je důležité ten život nepromarnit. Žít každý okamžik a žít smysluplně.

Když jsem před touhle cestou říkala, že ji podnikám i proto, aby mi život neprotekl mezi prsty, teď to cítím dvojnásob. Cítím, jak moc chci mít hezké vztahy, dělat věci, které mi dávají smysl, pomáhat lidem, být ve spojení se svou intuicí (teď mi asi zachránila život) a bez nějakého klišé – být opravdu dobrým člověkem.

Doteď nechápu, jak se to všechno seběhlo. Byla jsem souhrou náhod na jednom z nejvíce postižených míst, a zároveň jsem vyvázla neuvěřitelně dobře. Vnímám to jako opravdový zázrak. Možná jsem to přesně takhle měla prožít. Možná mám v životě nějaký úkol a mám tu zkrátka ještě být a všechno tohle si uvědomit. Jsem neskutečně vděčná a dojatá a chci to udělat nejlíp, jak umím.

Děkuju. Děkuju „náhodám“, mému andělovi strážnému, mojí intuici a Kolodějovi, že byl a je každou vteřinu úžasným parťákem, který mě nikdy nenechá ve štychu. Koloději, jedeme dál :-)…

Jana

Po půl roce (v říjnu 2019) jsem se vrátila z cest domů. Pokud byste se chtěli podívat na fotky a další informace, tak můžete tady:
FB stránka Jaakolodej >>
Instagram: stránka Jaakolodej
webové stránky: www.jaakolodej.cz

  • Pokud byste rádi dostávali upozornění na nové články, napište mi prosím e-mail zde >>